Janu Nerudovi.
Kdo vlasti zasvětil svůj život celý,
jak neměl by se utkat s nepřátely?
Od chvíle té, co ruka péro zvedne,
zášť rozličných těch malých neusedne,
však celý muž jde k předu odhodlaně,
duch velký neleká se pout ni zbraně,
na orlích křídlech ku pravdě se nese
a v její záři lidstvu zaskvěje se. –
Tma přikryla ty nivy, druhdy květné,
a nikde písně nadšené a vzletné,
na dlouho ztichl po bouři náš kraj – –
Hoj, náhle hrstka skřivanů tu vzletla:
náš Mácha, Hálek, Heyduk, Frič a Světlá,
náš Barák s Nerudou nám nový dali Máj.
I vzkvetly zas ty nivy, neboť pěvce měly,
a národ zmlád’ a závistníci oněměli.
Hoj, brzy Janko Hovora byl Janem:
kde třeba, tepal, i pěl se skřivanem,
82
dobýval světy a spěl u vedety
a v půdu rodnou drahé sázel květy.
Tu kvítí Hřbitovní nás zvalo k žití,
a Divoký zvuk dosud slyšet zníti.
A když se z prsou našich tlačil ston,
hned byl tu lékař – jeho feuilleton. –
Nesloží křídel víc, kdo orlem: v hvězdnou –
tam říši neznámou se kosmickou vznes’ písní,
tam v oblohu sah’ tajemnou a bezdnou
a z duše české pěl, co lidstvo tísní
a blaží, vznáší až k těm hvězdným světům.
A svět si Jana přičet’ – ku poetům.
Co ještě říci jemu na oslavu? –
On, který do hvězd pozvedl až hlavu,
on jako hvězda zhaslá ještě po staletech
plát bude vnukům v nesmrtelných ducha květech
svou písní hlubokou a tklivou.
Leč Neruda náš bohdá ještě drahná léta
zůstane svojí vlasti, Slovanstva i světa
zářivou krásnou hvězdou živou.
83