Pán bůh na horách.
I přišel kdys dědoušek na hory,
vlas bílý, těžký dech!
„Juž, lidičky, nohy mi klesají –
ach, prosím o nocleh!“
Což hospodář z ruky mu béře hůl,
jej za stůl uvádí:
„Co pán bůh nám v dobrotě nadělil,
nedáme neradi!“
Což paňmáma z obuvi pomahá,
na přání nečeká:
„Dřív, staroušku, nohy ti umyju –
jdeš věru z daleka?“
[29]
A staroušek diví se horalům,
zajíká ve slovích:
„Ba mnoho jsem na světě lidí zhléd,
však nikde takových!“...
A staroušek chvěje se pohnutím,
ni slzám nebrání:
„Kdo sázel vás, duše mé, na hory,
ten v nich vás ochrání!“
I tiskne jim ruce a domlouvá
a nutí do řeči:
„Nu, lidičky, nyní mně povězte
své přání největší.“
A pantáta přemýšlí, vymýšlí,
nic se již nezdráhá:
„Ach, kéž mi tak letošní ovísek
až po pás dosáhá...“
A staroušek vlídně se usmívá
i kývá šedinou – –
Teď paňmáma nutí se vyjeviť
svou žádosť jedinou:
30
„Hle před oknem jabloň, už stara je,
vždyť sázel ji můj děd –
mráz uhodil, a má jabloňka
snad kvetla naposled!“
A staroušek náhle se zamyslil:
„Tak málo třeba vám!
A já jsem to štěstí maličké
nepřibil ku horám!...“
31