Pán bůh na horách.

Pán bůh na horách.
I přišel kdys dědoušek na hory, vlas bílý, těžký dech! „Juž, lidičky, nohy mi klesají – ach, prosím o nocleh!“ Což hospodář z ruky mu béře hůl, jej za stůl uvádí: „Co pán bůh nám v dobrotě nadělil, nedáme neradi!“ Což paňmáma z obuvi pomahá, na přání nečeká: „Dřív, staroušku, nohy ti umyju – jdeš věru z daleka?“ [29] A staroušek diví se horalům, zajíká ve slovích: „Ba mnoho jsem na světě lidí zhléd, však nikde takových!“... A staroušek chvěje se pohnutím, ni slzám nebrání: „Kdo sázel vás, duše mé, na hory, ten v nich vás ochrání!“ I tiskne jim ruce a domlouvá a nutí do řeči: „Nu, lidičky, nyní mně povězte své přání největší.“ A pantáta přemýšlí, vymýšlí, nic se již nezdráhá: „Ach, kéž mi tak letošní ovísek až po pás dosáhá...“ A staroušek vlídně se usmívá i kývá šedinou – – Teď paňmáma nutí se vyjeviť svou žádosť jedinou: 30 „Hle před oknem jabloň, už stara je, vždyť sázel ji můj děd – mráz uhodil, a má jabloňka snad kvetla naposled!“ A staroušek náhle se zamyslil: „Tak málo třeba vám! A já jsem to štěstí maličké nepřibil ku horám!...“ 31