Pod Ďumbírem.

Rudolf Pokorný

Pod Ďumbírem.
Hoj, co dumá Ďumbír v mlžném kepeni, co mu hnulo srdcem ve skal sklepení? Obličej prv rapavý hladký jest a chápavý, do vlasů si šepleta prvé lúčky vepletá, a jak pohled oko libý hází dolů do koliby. Koliba juž smutna jako vrbočka, ale před ní plna listí hrbočka: sbírá děvče u háje, vidí přes dol šuhaje, [106] slyší jeho fujaru sníť a toužiť ku jaru, a v to lkání píšťalové zvonky mísí křišťalové. Toužil šuhaj z druhé zpěvné postati písní v srdce děvčeti se dostati; ale dívka spanilá tak ho písní ranila, že stál kouzlem zmámený jak ten obraz kamenný... Buchnul Ďumbír kovačinou nad tou zmlklou Slovačinou – – Na travěnce kapky hasly křišťalů – valášek zas ke rtům přitisk píšťalu: jaj, ty horský ptáčíku, nyní sáhni k slačíku, vyluď se vší družinkou píseň nad svou kružinkou, by vám mohli záviděti tyto zpěvné slávy děti! 107