Na Štrbském plese.

Rudolf Pokorný

Na Štrbském plese.
Dech plesa prvně chladem svým mě ovál. Hoj, blankytu zbyt v čučorědek borku sem k nohám Tater tvůrčí duch ten schoval, jenž údolí jich plesy poděloval a do nich zaklel každou hvězdu, zorku. Což složili jsme v pleso všecku péči! Zrak proniknouť se pachtil modrem na dno, by pátral po jezerních panen leči, – hoj, pleso šumí jejich sladké řeči, a člunek náš se rozkolébal zradno... Však silnáť ruka horalova věru: ač tají strach on před zlou panen mocí [99] a oku nedá bloudiť v plesa šeru, jak orel člun přec letí po jezeru – – Leč co to? – uvízli jsme ve vln noci? Ne, patřme! jakás nehoda tu jiná: náš plavčík slze hledí v půlkruh Tatry, a nachýliv se ke mně upomíná: „Jaj! veru, pánovia sú Slovačina, že šuškajúšuškajú, jak boli bysme bratry. Veď pamätám, čo starík môj mi skázal: že všetkých Slovänov bol belčov tuná – –“ „Hej!“ svědčím. – A kdo ze živých je smazal, sám jejich – dumám – bude jednou vazal: zde před jich sluncem zbledne jeho luna!... 100