Na hradové skále.

Rudolf Pokorný

Na hradové skále.
Ha, výš, jen výš! Než slunce páliť začne, tam odpočnem si na výsosti mračné, kde očím zmizí Jánošíkův chodník, kde v říši skal je člověk král, jak v pláni mořské lodník. Tam dole Tisovec a jeho niva, jíž Rimava se blýská švitořivá, kol jako bašty modré horské šije: té krásy směs, v niž zrak nám kles, jak pro nás všecka žije! [108] Však jeden křivý krok s té mračné stezky, a v rokli pohřbí pád nás bleskorezký – – V před valašky a pušky váží skoky, a bídně pak se v hustý mrak král plazí za otroky! I stanuli jsme posléz u braliska, v němž poklad Jánošíkův časem blýská a nad nímž mlčí slavné tvrze trosky... Tam s plecí jich zříť po krajích: o pocit luzný, božský! A položíš-li na ty rumy hlavu, čtou šeptmo tobě svoji dějepravu: tam v rokli zmizel Rejko s Černou věží choť zničil trest, a druh kde jest? Tam vedle Rejka leží. List trosky zase obracejí v knize – čtou o Uděrském: Vanda zlato ryzé a důvtip tvůrčí – husitské to dítě! 109 Hle vrhá chleb s bašt vrahům v leb, i sbírají své sítě... A čtly by trosky o své zašlé slávě, leč vatra naše zplála na nich právě – i zdálo se, že modlily se s námi, by zapsal svět tu zemi běd svých šťastných ve seznamy... 110