Cigánovy housle.

Cigánovy housle.
Přitisk housle k bílé bradě, přejel struny slačíkem: rozpěly se slavíkem, tichly se vzlykem. Vpadl cymbál bujně, mladě, strh je ve svých zvonků tlum, hned však nový v strunách šum proletěl zas dům. Ha, v jaké se slačík vnadě na strunách teď prohýbá: slzy kde, je vylíbá, vzdechy skolíbá. [135] Ale hned se svíjí, hádě – tmí se s huslařových řas; ze strun ryk se rozetřás, až pak v stoně zhas. Opět struny ve souladě v cymbálu zní teskný zvon, zní jak v smutný něčí skon, kvílí na pokon. Pláčou jako máť, kdy v zradě opouští ji vlastní syn, a bůh vida jeho čin, nezvedá svůj klín! Jaká síla v tonů vládě! Trnou staří zemani v pouta strun těch sjímaní – slyšeť vzdychání... Hlavy chýlí pohromadě bez vůle se, bez moci; tu tam rtové šepocí: „Žal nám, otroci!“ 136 Skončil cigán bradu hladě, rozhledl se do kola, z očí pýcha plápolá: „Kdo mi odolá? Haha! král jsem v cizím hradě – hle ty panské slabochy! Jak je tlačí za kochy moje vrtochy!“ Sebral stříbro smotkou čadě, stisk zas housle pod bradu – – Toč se, toč se k úpadu, smečko proradů! 137