Pod jabloní.

Rudolf Pokorný

Pod jabloní.
Znoj se mi juž s čela roní: oj, což sladko pod jabloní! Znaven pad jsem v suchou trávu, listí sprchlo na mou hlavu. Ne, ne listí: čarníčární snové v nivy letli piniové, k pomerančovému jihu zanesli mne v okamihu. Jakou zřel jsem, bože, krásu! Vůní opit ananasů bloudil jsem a v sadě oliv byl bych líbal kohokoliv. [32] A v té kráse jako králka vládla smavě Provensálka: líčka záře, úsměv oči, a květ mandlí ve vrkoči! Jak mne zhlédla, ručkou kývla – oj, má tužba poobživla, leč v tom srdce bodlo hoře, a juž letlo poza moře! Což mým rtům těch retů mana! Jinde láska seveřana: chotařík můj horský, holý nad vše jižní aureoly. ČarnýČárný ráj tu, však jen vězní! Veselé tu písně nezní – lepší naše drobné chaty pod Šumavou, pod Karpaty. Kde jsi, drahá dědinko má, se zpěvnýma víly rtoma!... Touha se mi na rty sklání, a sen prchá s mojich skrání. 33 Ha, co mým se jeví očím! Zajásám a z trávy skočím: moje hory! Zpěv z nich zvoní! A já slzím pod jabloní... 34