Pod jabloní.
Znoj se mi juž s čela roní:
oj, což sladko pod jabloní!
Znaven pad jsem v suchou trávu,
listí sprchlo na mou hlavu.
Ne, ne listí: čarníčární snové
v nivy letli piniové,
k pomerančovému jihu
zanesli mne v okamihu.
Jakou zřel jsem, bože, krásu!
Vůní opit ananasů
bloudil jsem a v sadě oliv
byl bych líbal kohokoliv.
[32]
A v té kráse jako králka
vládla smavě Provensálka:
líčka záře, úsměv oči,
a květ mandlí ve vrkoči!
Jak mne zhlédla, ručkou kývla –
oj, má tužba poobživla,
leč v tom srdce bodlo hoře,
a juž letlo poza moře!
Což mým rtům těch retů mana!
Jinde láska seveřana:
chotařík můj horský, holý
nad vše jižní aureoly.
ČarnýČárný ráj tu, však jen vězní!
Veselé tu písně nezní –
lepší naše drobné chaty
pod Šumavou, pod Karpaty.
Kde jsi, drahá dědinko má,
se zpěvnýma víly rtoma!...
Touha se mi na rty sklání,
a sen prchá s mojich skrání.
33
Ha, co mým se jeví očím!
Zajásám a z trávy skočím:
moje hory! Zpěv z nich zvoní!
A já slzím pod jabloní...
34