Na prahu...

Rudolf Pokorný

Na prahu...
O vy, moje hory, smutny jste a němy, holé hlavy ovily vám chmury perutěmi. Jen ty vaše skály jakoby se ptaly: „Proč jsme kolem stály, vrah kdy v zemi!“ Ha, co, tvrdé skály, vázalo vám údy, když král s mnichem vybíjeli chotařík náš chudý? Chatám žehli střechy: když ty milé Čechy, [18] bědny, bez útěchy, mřely všudy? Co vás opojilo, co věznilo v klidu, když Řím drahé hlavy srážel nejlepšímu lidu? A když tyran stuhlý chrámy měnil v uhlí, v zem sil jen ty truhly a tu bídu!? Chtějte jen, vy hory, a sokolím letem sláva naše zpět se vrátí, zaburácí světem. Bděte, šedé hory: oj, už úsměv zory nad vašimi sbory kyne dětem! Má zas naše síla ocelové šaty; v žílách oheň rozproudil se, ruce drží mlaty. 19 Hlavu opět noří ve slunečnou zoři a do žuly boří tvrdé paty! Až ta naše síla rozpoutá se k boji, nikdo víc jí neporobí, nikdo neodzbrojí! A kdo ještě klečí, vstanou s hrdou řečí: „Bývali jsme něčí, buďme svoji!“ 20