Tatry.

Rudolf Pokorný

Tatry.
Vás, kněžky, spatřiť uslzeným okem a zajásať – toť jeden okamžik! Za Štrbským plesem, jako kamzík skokem, jsem k patám vašim vnik, a v dojmu přehlubokém hruď naplnil krás vašich tokem. O nadšení! kdy Kriváň vstříc mi kynul, ten lev, jenž k skoku do mračen si klek; kdy s čela Gerlachovce oblak splynul, a slunce paprslek se s něho v pozdrav řinul a v srdci písní odpočinul! [101] Tam u stříbrné stuhy vodopádu, jež ve skalách se tratí závratných, proud sopky Vysoké dal vládu v těch věžích úchvatných. Tu Bašta pyká svádu, jsouc rozervána od základu. A za nimi se Mořské oko tají, sklad všaké krásy v Tater údolí; vstup Ostrá s Tupou hroty skalisk hájí a spolu zápolí o slávu v Tater ráji, jež lidstvu pěvce kolébají. Tam Lomnický štít od pasu již v mracích, blíž v kosodřevě Slavkovský dlí kmet; když blesky bijou dole ve oblacích, ti obři křiví ret, a co jim hoří v zracích, to metají v dol po Slovácích. A tím tam dolů celá Tatra volá: „Hoj, vaši jsme, jen pravou odvahu! 102 Nám skočte na plece, vy bědní z dola, a hromem po vrahu!“... Slyš! Paromova kola – – Jaj, což má Slovač ještě zdolá?!... 103