III.

III.
Byl sirý jsem, ach, sirý jako to ptáče, když v hnízdě po rodičce lká, touží, pláče; když snět mu nad hlavičku svůj prostře lupen, a celý krásný svět mu ciz, nepřístupen! Ba osaměl jsem záhy – o dobo dětská! jak lepý sen jsi prchla, tak čárná všecka, [66] sotva že matčin úsměv v mou krev se prolil a tesknivé mi srdce v zpěv rozšveholil! A když mi v prsou vzklíčil zpěv nový, sladký, a na věky mně zaklel svět do pohádky: hoj, nebyl jsem víc sirý jako to ptáče, vždyť měl jsem svoje písně, své posluchače. O písně moje, písně, vy moje druže, juž rozkveťte mi čárně na plné růže: a guslárem vás budu po horách zpívať, tu srdce rozplesávať, tam rozerývať. Tam zlehka strun se dotknu a tu je vzruším, 67 že střelou z černých mraků zabouří k duším, že rozpoutají paže a zbraň v ně vtlačí, že vrazi naši budou jim posluchači!... 68