Na Dunaji.

Rudolf Pokorný

Na Dunaji.
Slovanstva otče, Dunaji hluboký, šírý, potěš mne, pověz šuhaji, jaké máš chýry? Přinášíš z dálky rovinám požuňským vzkazy? Viděl jsi Děvín – zpomínám na jeho lazy. Pověz, či posud zpěvanky slovenské hostí? Slovač zda jako z čítanky z otců čte kostí? Na troskách slávy odvahu sbírá-li k činu? Chystá-li hromy do vrahů v tatranském klínu? Anebo ruce v porobě spíná-li k nebi? Hledí-li bůh k té hnilobě zrak maje v lebi? [133] Hledí-li, zdali netříská ještě v to hromem, nesypou-li se skaliska po lidě po mém? Neženou-li se z kolají do toho vlny, nejsi-li sám už, Dunaji, hněvem ty plný? – Nadarmo v hoře murmanské tvář tlačím k zemi – dunajské nivy slovanské zůstaly němy... 134