Na Dunaji.
Slovanstva otče, Dunaji hluboký, šírý,
potěš mne, pověz šuhaji, jaké máš chýry?
Přinášíš z dálky rovinám požuňským vzkazy?
Viděl jsi Děvín – zpomínám na jeho lazy.
Pověz, či posud zpěvanky slovenské hostí?
Slovač zda jako z čítanky z otců čte kostí?
Na troskách slávy odvahu sbírá-li k činu?
Chystá-li hromy do vrahů v tatranském klínu?
Anebo ruce v porobě spíná-li k nebi?
Hledí-li bůh k té hnilobě zrak maje v lebi?
[133]
Hledí-li, zdali netříská ještě v to hromem,
nesypou-li se skaliska po lidě po mém?
Neženou-li se z kolají do toho vlny,
nejsi-li sám už, Dunaji, hněvem ty plný? –
Nadarmo v hoře murmanské tvář tlačím k zemi –
dunajské nivy slovanské zůstaly němy...
134