Na Trenčíně.

Na Trenčíně.
Na Trenčín! Tam ve výsosti mračné srdce mdlé zas bujně bíti začne – Stékali jsme trosky po čeřeník ploský: a tam s věže v jásotu i pláči rozepjal duch křídla ku Machnáči. Snad tam s mamkou loučí se teď drotár – matka pláče, tvrdý smutí chotár, šuhaj s bohem vzdychá – – A z úst matce tichá kvílí v dálku píseň za šuhajem: „Rodný ráji, kdy nám budeš rájem?!“ – [127] Snové duše letí v jinou stranu: tamo v mlhách tábor horských stanů, věží země prales. Tu zrak Váh si nalez, do krás jeho břehů srdce zapřed – a duch Povážím se vznáší napřed. O kdo stačí vypěť jeho vnady, slétať písní všecky Váhu hrady, vrátiť v slavných dějích Matúše jim jejich, zkřísiť jásot z minulosti dálí, jenž tu zníval Matúšovi králi!? Zápolo! Dnes mocnější je komár, červík tebe, – slavnější sám Omár, jehož léta trudná hlásá tu ta studna, výkup za Fatimu otrokyni – – Kde však diadém tvůj, kdes ty nyní?!... A zas oči loudí strana jiná: oj, tam dumá lysá Javorina, nedumá, však vítá: „Vím, žes Táborita – 128 hleď kamkoli, po ta brala šedá, všady najdeš kosti prapraděda. Slavně Husův duch nám vojevodil, na Váh Jiskra Čechy v boje vodil, a dnes, pěvče sirý, smuten kraj ten širý, lesy, skály hubí červi klatí: Maďar, žid a Němec, rodní brati...“ Trenčíne! tys lepou ráje částí, nejvlastnější Slovače tys vlastí; rci však, jaká vina, ze svého že klína honíš lid svůj do ciziny mrazné?... Slovo písně ve hrdle mi vázne. A zas v žílách horká krev se pění: „Není lidství, boha více není, sic by všecka děla, sic by boží střela všemi jedy světa sebe spila, a do vrahů lidu toho bila!... 129