U hrobu Sládkovičova.

Rudolf Pokorný

U hrobu Sládkovičova.
Zelený Urpín při Hroně rychlém, Radvaň jatá večera snem, spanilá Dětva v údolí ztichlém, Bystřice a nad ní hor sněm, čela jichž mlžná objímá clona; nad hlavou lípa stinná i vonná, pod lipou tatranské děti, obrostlé jasem slovenské pole: „Ondřejko náš, jak spí se ti dole? – Oveček zvonky sem letí...“ Jako by Slovač neměla svatých? – Objala ho země, ta máť, zamkla mu oči na ňadrách zlatých, k hlavě lipku dala mu brať. [121] Poprve pěvec otvírá víčka – co vidí? Hron, jak šuhaje hýčká, na pltích slyší je pěti – Pozvedne zraky k Polaně v dáli – co vidí? Vatry Dětvanů zplály, toužení fujar sem letí. Matka sní – jaj, kdo uspává syna? Šumot lípy, zurčení vln, vichor, jenž zved se Urpínu z klína, sladké vůně sosnové pln, šuhaji, kteří nosí mu píseň, děvčata, v líčkách granátů tříseň, ptačí zpěv z každičké sněti, červánky vater s holí a strání, fujary pláč a zvonečků smání, valášků zkázky sem letí. Po letech zpěvák na hrob však zbloudil – zrosil trávu, zlíbal ten kříž, neznámý stesk se v ňadra mu vloudil: „Ondřejko, jak věřiť, že spíš?! Lada v Tvé hory nasela kouzla, stryga však zrady pod Tatry vklouzla: 122 lid vrazi zbíjejí kletí – obrůstá smutkem slovenské pole: Ondřejko, pro bůh! nezbuď se dole – Slovače nářek sem letí!... 123