Za východu slunce.

Rudolf Pokorný

Za východu slunce.
Zas pluh se boří v tvrdou půdu, zas pastvy plny zvonků stád, a horal seje zlatou rudu: „Splať, ovísku, mi nastokrát!“ Ej, celý chotár – píseň vzletná a všecky pastvy – jedna flétna: o jak jsem blažen, čil a mlád! Hen východ slunce! Zlaté šípy s hor červan střílí čarovný – oj, což to v jeho nitru kypí: boj noci skončen nerovný. A zvolna slunce z hor se béře, pak shledne zem a ve nádheře se vrhá v náruč královny! [3] Tu rozpadnou se květů víčka, les poklady své zotvírá, a stříbrotkanou mlhou říčka se blýská hned i zastírá. A jaký pěje ptactvo choral! Hle na kolena padl horal, a píseň na rtech – umírá. Já v troskách stojím na hradisku, a do srdce mi kouzla jdou: o tuším juž a vidím v blízku tu nejkrásnější píseň svou... V ní východ slunce hory slavil, v ní horský duch svou vesnu ztrávil a lidu byla modlitbou... 4