Na Květnou neděli.

Rudolf Pokorný

Na Květnou neděli.
Zas Květná neděle! Jdu do polí, a za mnou z vísky zvonek hlaholí. Šat jarní oblekla juž krajinka: ach, krásna je, jak z mládí zpomínka! A hory, novou zeleň na skráni, jsou jako lásky prvé usmání! A vody – vlny volné, přeskvostné – jsou jako dívčí slzy radostné. A pučky, zvedající hlavěnky, jsou země čarokrásné myšlenky! [9] O až je všecky luzně rozvije! – Slyš! z kostelíka zní teď pašije... A schvácen divným citem hledím kol, jak poklad otevírá vrch i dol. A zmámen silou kouzel tajemnou zřím: plápolavý poklad přede mnou! O nedotkne se dlaň ho; mně-li přán, své srdce otevru mu dokořán. I pojalo mé srdce prvý květ, – a novou písní zachvěl se mi ret. 10