Matčino jitro.

Matčino jitro.
Hoj, ranní červánku, což budíš ze spánku svět líbezně; jde slunce: „Junák jsem a obejmouť chci zem zas vítězně!“ O v chvíli té, když bůh tak zemi blízký, má duše spěchá do pohorské vísky a v nízké chaloupce se utají. Když prvým svitem slunce zemi líbá, tam v jizbě matka k dítěti se shýbá, a rtové sladkou touhou šeptají: [26] „Spíš, andílku, v zlatém spánku, líčka kvetou do červánku, s malínových tobě rtíků roj se směje andělíků. Spíš, můj zlatý, malý smíšku, jako muška ve kalíšku – až slunéčko povyskočí, dvé ti jisker svitne z očí. Dvé ti perel z očí skane, dvé růžiček v líčkách zplane – a na rtících píseň sama, zapláčeš si: mama, mama!“ – A slunce kráčí po růžích a zlatě, hle zvědavě juž k vísce hledí, k chatě a dítko na kolébce zulíbá... I zkájí matka oko v jeho líčku, a pohnou-li se víčka andělíčku, hned sladce zpívá, zlehka kolíbá. Však náhle děcku mizí úsměv z důlků, sen smavý prchá rtíků ze útulků, 27 a ručky do podušky klesají... A matka zří – o pohled němý, dlouhý! strach, úžas, naděj a nesmírnosť touhy v tom jednom pohledu se střídají. Však nežli bázeň jistoty se dočká, zlehýnka dítku rozevrou se očka, a líčka novým žitím zahoří. Což šťastná máti k srdci dítě tlačí! O nechať věštec božstva tvořiť stačí, co v srdci tom plá, nikdy nestvoří!... Hoj, ranní červánku, což budíš ze spánku svět líbezně; jde slunce: „Junák jsem a obejmouť chci zem zas vítězně!“ 28