Skon Mořenin.

Rudolf Pokorný

Skon Mořenin.
Z hor, Mořeno, z hor! už ledy slunéčko drtí, zpět ptáčat je sbor: hej, rychle připrav se k smrti! A Mořenu chytli – což v strakaté kytli se divoška vrtí! Však řádila dosť! Tu jala matičce dítě, ha nezvaný hosť! Tu matku odvlekla lítě i na faru došla: a bodej si pošla! – Jen, děvčata, hbitě! [7] A děvčátek dav už sinou Mořenu nese: nechť každý je zdráv a čerstvý jako pták v lese! Hle za vískou na lůž ji hodily v kaluž: jak hněvem se třese! Hned pan otec zmlád, zas klepot veselý v mlýně. I poskočil rád, kdo snům dřív oddal se líně! I na faře jaro: o nebohá faro! kde tvá hospodyně! A pod lipou ves se celá při dudách točí: hoj, rychtáři, dnes vám prchlo rychtářství z očí... Což Mořena v louži! Ať laje či touží: juž k vám nedoskočí! 8