Skon Mořenin.
Z hor, Mořeno, z hor!
už ledy slunéčko drtí,
zpět ptáčat je sbor:
hej, rychle připrav se k smrti!
A Mořenu chytli –
což v strakaté kytli
se divoška vrtí!
Však řádila dosť!
Tu jala matičce dítě,
ha nezvaný hosť!
Tu matku odvlekla lítě
i na faru došla:
a bodej si pošla! –
Jen, děvčata, hbitě!
[7]
A děvčátek dav
už sinou Mořenu nese:
nechť každý je zdráv
a čerstvý jako pták v lese!
Hle za vískou na lůž
ji hodily v kaluž:
jak hněvem se třese!
Hned pan otec zmlád,
zas klepot veselý v mlýně.
I poskočil rád,
kdo snům dřív oddal se líně!
I na faře jaro:
o nebohá faro!
kde tvá hospodyně!
A pod lipou ves
se celá při dudách točí:
hoj, rychtáři, dnes
vám prchlo rychtářství z očí...
Což Mořena v louži!
Ať laje či touží:
juž k vám nedoskočí!
8