Diblík z hor.

Rudolf Pokorný

Diblík z hor.
Přišla zima běloučká, počnou dlouhé svátky: v teplých jizbách veselo vrčí kolovrátky. A děvčata zpěv a smích, hoši úskok na očích, – starosť – paní matky. Což se točí přesličky! Nejlíp však ta jedna: po ní touží nejedna duše pro ni bědna. Och, jen úsměv a jen spor je ten pěkný diblík z hor, ale duška ledna. [49] Promluví-li, zvonkem hlas, zvedne-li však oči, zmámí hochy hvězdkama, jež má v podobočí. Tak jim v údech teploučko, tak jim v srdci lehoučko – hlavy se jim točí! Ale diblík jako led; mlčí, nedbá hochů – nejeden už jinošík pobled od vrtochů, hlavu svěsil, chodí chor, – ej, ty smavý šotku z hor, usměj se naň trochu! Škoda, hoši, škoda vás! – Večer jen a skrytě k diblíku smí jiný kdos, z chýžky na úsvitě... Není hoch to, zpomínka šavlenkou jí zacinká: „Upokoj se, dítě! 50 Buď mi věrno do roka, až se jeseň vrátí, koník zaržá před chýžkou, hoch tě v náruč schvátí, s očí slzy vylíbá, srdečko ti zkolíbá a pak – –“ Co se zdá ti!?... 51