Diblík z hor.
Přišla zima běloučká,
počnou dlouhé svátky:
v teplých jizbách veselo
vrčí kolovrátky.
A děvčata zpěv a smích,
hoši úskok na očích, –
starosť – paní matky.
Což se točí přesličky!
Nejlíp však ta jedna:
po ní touží nejedna
duše pro ni bědna.
Och, jen úsměv a jen spor
je ten pěkný diblík z hor,
ale duška ledna.
[49]
Promluví-li, zvonkem hlas,
zvedne-li však oči,
zmámí hochy hvězdkama,
jež má v podobočí.
Tak jim v údech teploučko,
tak jim v srdci lehoučko –
hlavy se jim točí!
Ale diblík jako led;
mlčí, nedbá hochů –
nejeden už jinošík
pobled od vrtochů,
hlavu svěsil, chodí chor, –
ej, ty smavý šotku z hor,
usměj se naň trochu!
Škoda, hoši, škoda vás! –
Večer jen a skrytě
k diblíku smí jiný kdos,
z chýžky na úsvitě...
Není hoch to, zpomínka
šavlenkou jí zacinká:
„Upokoj se, dítě!
50
Buď mi věrno do roka,
až se jeseň vrátí,
koník zaržá před chýžkou,
hoch tě v náruč schvátí,
s očí slzy vylíbá,
srdečko ti zkolíbá
a pak – –“ Co se zdá ti!?...
51