V žaláři Jánošíkově.

Rudolf Pokorný

V žaláři Jánošíkově.
I. I.
Tu ve sklepení čekal tedy zkázu – tu v mukách zmíral, nežli zhynul rabem, rek, jak dí báj, a zbojník podle soudu...
Tím ptačím obločkem zrak stápěl v proudu, jejž Paludzianka pod ním hnala žlabem a z hor mu nesla plno pěkných vzkazů. K ní šeptal snad: „Až zasnoubíš se s Váhem, až doletíte k spánku do Dunaje, tam spatříš děvu – ha! to milá má je: o pověz jí, že spěchám vstříc jí s blahem... [116] Smrť jest jen kněz – a popraviště prahem mi k oltáři... Nám sobáš strojí kraje, že chtěl jsem v ráje změniť tyto ráje a za lid bědný bil se s panským vrahem!“...
II. II.
Cit divný jal mne ve žalářních stěnách, v něž lid si vbásnil touženého reka, jejž lidstvo vzývá v rozmanitých jmenách.
Báj dala zóř mu svatých kolem hlavy, a lid měl mesiáše ze člověka, jejž písní oplakává, písní slaví. A pověsť o něm sletá s Tater dolů, že valašku svou ještě ruce zvednou, až přijde čas – – že tyrani pak zblednou a od tučných se rozutekou stolů. 117 O víro svatá! Když lid úpí v bolu, ty hojíš bájí lepou ho a mednou: ty dalas jemu boha ještě jednou i dvanáct přibásnilas apoštolů... 118