V žaláři Jánošíkově.
I.
I.
Tu ve sklepení čekal tedy zkázu –
tu v mukách zmíral, nežli zhynul rabem,
rek, jak dí báj, a zbojník podle soudu...
Tím ptačím obločkem zrak stápěl v proudu,
jejž Paludzianka pod ním hnala žlabem
a z hor mu nesla plno pěkných vzkazů.
K ní šeptal snad: „Až zasnoubíš se s Váhem,
až doletíte k spánku do Dunaje,
tam spatříš děvu – ha! to milá má je:
o pověz jí, že spěchám vstříc jí s blahem...
[116]
Smrť jest jen kněz – a popraviště prahem
mi k oltáři... Nám sobáš strojí kraje,
že chtěl jsem v ráje změniť tyto ráje
a za lid bědný bil se s panským vrahem!“...
II.
II.
Cit divný jal mne ve žalářních stěnách,
v něž lid si vbásnil touženého reka,
jejž lidstvo vzývá v rozmanitých jmenách.
Báj dala zóř mu svatých kolem hlavy,
a lid měl mesiáše ze člověka,
jejž písní oplakává, písní slaví.
A pověsť o něm sletá s Tater dolů,
že valašku svou ještě ruce zvednou,
až přijde čas – – že tyrani pak zblednou
a od tučných se rozutekou stolů.
117
O víro svatá! Když lid úpí v bolu,
ty hojíš bájí lepou ho a mednou:
ty dalas jemu boha ještě jednou
i dvanáct přibásnilas apoštolů...
118