Dumky. I.

Rudolf Pokorný

Dumky.
I.

Po letech zas, po letech zlých tě vidím, rodný krove, kdež srdce v zpěv mi měnily máť, ptač i červánkové. Po letech zas, po letech zlých mně ožils dumkou v hlavě: hoj, světničko, hoj, matičko! svatvečer právě... Tu bělovlasý sedí kmet a kolem drobných dětí, jak kdy se sletí pěnkavy na jabloňové sněti. [60] A dobrá stará matička, co snáší a co slíbí! – A z okýnka zří zlehýnka: kdos ještě chybí... Juž nechybí! Hle na prahu tvůj – oči v slzách – synek! Dnes přilet z dálky, zpěvavý, tvář plna upomínek... Což matička jej objímá, a tatík k prsům tlačí, a sestra, brat – o sladký chvat! – radostí pláčí. Po letech zas, po letech zlých po rodném hledím krově: čas mladým ustlal v podruží a starým na hřbitově... I přijde štědrýŠtědrý večer zas a v srdečka se vplíží, a lehýnkou jen zpomínkou zrak dětem sklíží. A co se potom srdcím zdá, a co se k hlavám sletne 61 z dob zářných zhaslé mladosti a z mohyl vesny květné; z těch očí dávno pozamklých, z těch snův odletlých tlumu: z těch vábných šer jim svatvečer tká smutnou dumu. O dumko smutná, dumko má, pojď, zasedneme spolu – juž připozdívá dnům se mým, a srdce touží k stolu... Kdož ví, ty věrná družko má! jak po roce nám bude? Zda přijdeš zas? – Jeť upír čas, rty vždy má rudé!... A kyne-li? – tyTy nepůjdeš! tys čárné dítě věků: tys duše, která z člověka přechází ke člověku; jež z mrtvých prsou do živých se věčně věků vkrádá – ty světlý sne zhaslého dne, má dumko mladá! 62