Po letech zas, po letech zlých
tě vidím, rodný krove,
kdež srdce v zpěv mi měnily
máť, ptač i červánkové.
Po letech zas, po letech zlých
mně ožils dumkou v hlavě:
hoj, světničko, hoj, matičko!
svatvečer právě...
Tu bělovlasý sedí kmet
a kolem drobných dětí,
jak kdy se sletí pěnkavy
na jabloňové sněti.
A dobrá stará matička,
co snáší a co slíbí! –
A z okýnka zří zlehýnka:
kdos ještě chybí...
Juž nechybí! Hle na prahu
tvůj – oči v slzách – synek!
Dnes přilet z dálky, zpěvavý,
tvář plna upomínek...
Což matička jej objímá,
a tatík k prsům tlačí,
a sestra, brat – o sladký chvat! –
radostí pláčí.
Po letech zas, po letech zlých
po rodném hledím krově:
čas mladým ustlal v podruží
a starým na hřbitově...
I přijde Štědrý večer zas
a v srdečka se vplíží,
a lehýnkou jen zpomínkou
zrak dětem sklíží.
A co se potom srdcím zdá,
a co se k hlavám sletne
z dob zářných zhaslé mladosti
a z mohyl vesny květné;
z těch očí dávno pozamklých,
z těch snův odletlých tlumu:
z těch vábných šer jim svatvečer
tká smutnou dumu.
O dumko smutná, dumko má,
pojď, zasedneme spolu –
juž připozdívá dnům se mým,
a srdce touží k stolu...
Kdož ví, ty věrná družko má!
jak po roce nám bude?
Zda přijdeš zas? – Jeť upír čas,
rty vždy má rudé!...
A kyne-li? – Ty nepůjdeš!
tys čárné dítě věků:
tys duše, která z člověka
přechází ke člověku;
jež z mrtvých prsou do živých
se věčně věků vkrádá –
ty světlý sne zhaslého dne,
má dumko mladá!