Pováží.

Rudolf Pokorný

Pováží.
V srdci tvém jen, Hole Králova, vzniknouť mohl šumný junák Váh: po tvém líci Matyáš i práh, tvoje lepá náruč žulová objímala dobré chlapce v snách, Jánošík ti dlíval na ňadrách! Synu Váhu dalas na cestu čety nejkrásnějších skal a hor, pyšných hradů nekonečný sbor, Víly, Margitu k nim nevěstu, šarkana, jenž trestať chtěje vzdor, chvostem vlny metá nad obzor. [130] Vrchů paláce jen v Pováží! Tatra nad ním vznáší prales hlav, Choč mu hledí vstříc tak nedočkav, Fatra za ním z oblak vyráží, Strečno chytá prudký Váhu splav, jenž tu tříská smavě pltí dav. Žilina veň noří krásnou tvář, věčně po něm touží Lietava; trosky Hryčova mu oslava, hymna země šumný lesů šlář; skal sulovských lepá výprava prostřílená jeho zástava. Bystřice a holé Podhradí, jehlan tam a oblý vedle druh věšejí naň zdoby skvoucích stuh, šuškají si o něm v úkradí. Přes Ilavu, plný sladkých tuch, Kámeň Červený ho vítá v luh. Trenčín, horstvo Nitry, Tematýn střeží jeho divokrásný břeh, pokorně mu do skal vábných seh pyšnou šíji Beckov palatýn. 131 Čachtice jen podál tlumí vzdech: dívčí krev jim hoří v cevách všech... Volněj Váh se valí nyní v dál, až ho Dunaj ukolebá v sen... Pováží! zda nejšťastnější den mého žití jenom se mi zdál? – Obraze! víc z pevných duše stěn nevyrve ni smrť mi tebe ven! 132