V srdci tvém jen, Hole Králova,
vzniknouť mohl šumný junák Váh:
po tvém líci Matyáš i práh,
tvoje lepá náruč žulová
objímala dobré chlapce v snách,
Jánošík ti dlíval na ňadrách!
Synu Váhu dalas na cestu
čety nejkrásnějších skal a hor,
pyšných hradů nekonečný sbor,
Víly, Margitu k nim nevěstu,
šarkana, jenž trestať chtěje vzdor,
chvostem vlny metá nad obzor.
Vrchů paláce jen v Pováží!
Tatra nad ním vznáší prales hlav,
Choč mu hledí vstříc tak nedočkav,
Fatra za ním z oblak vyráží,
Strečno chytá prudký Váhu splav,
jenž tu tříská smavě pltí dav.
Žilina veň noří krásnou tvář,
věčně po něm touží Lietava;
trosky Hryčova mu oslava,
hymna země šumný lesů šlář;
skal sulovských lepá výprava
prostřílená jeho zástava.
Bystřice a holé Podhradí,
jehlan tam a oblý vedle druh
věšejí naň zdoby skvoucích stuh,
šuškají si o něm v úkradí.
Přes Ilavu, plný sladkých tuch,
Kámeň Červený ho vítá v luh.
Trenčín, horstvo Nitry, Tematýn
střeží jeho divokrásný břeh,
pokorně mu do skal vábných seh
pyšnou šíji Beckov palatýn.
Čachtice jen podál tlumí vzdech:
dívčí krev jim hoří v cevách všech...
Volněj Váh se valí nyní v dál,
až ho Dunaj ukolebá v sen...
Pováží! zda nejšťastnější den
mého žití jenom se mi zdál? –
Obraze! víc z pevných duše stěn
nevyrve ni smrť mi tebe ven!