Na Suchém dole.

Rudolf Pokorný

Na Suchém dole.
Ze salaše gajdoš se Zahrajem provodil nás na Dol Suchý: byli jsme víc duchy, a kraj kolem byl nám rájem. Jaj, tu chýžky jako ptačí hnízda, obločky jak oči ptačí; jimi dým se tlačí, v dveřích seveřík už hvízdá. U senníku vatra na nás čeká. Na ní horár točí rožní: chlapec obstarožní! líbá hned a širák smeká. [111] Po obědě zperlilo se víno: „Připij, starý, hostům k zdraví!“ Číš vzal nedočkavý – nuž, co slzíš, Slovačino? A co mluvíš o té lásce svaté, Slovanstvo jež spojí k slávě? Vzlykáš usedavě – horáre, kam toužíš, brate! Že nás Tatra nechovala k žalu, že své děti šťastny spatří, až se vatry zvatří od Šumavy do Uralu? Prostý muži! roj tvých tklivých vzkazů rozletí se po Slovanstvě, a duch, jenž dlí v psanstvě, vrátí se vám od Kavkazu – – 112