Na Trenčín! Tam ve výsosti mračné
srdce mdlé zas bujně bíti začne –
Stékali jsme trosky
po čeřeník ploský:
a tam s věže v jásotu i pláči
rozepjal duch křídla ku Machnáči.
Snad tam s mamkou loučí se teď drotár –
matka pláče, tvrdý smutí chotár,
šuhaj s bohem vzdychá – –
A z úst matce tichá
kvílí v dálku píseň za šuhajem:
„Rodný ráji, kdy nám budeš rájem?!“ –
Snové duše letí v jinou stranu:
tamo v mlhách tábor horských stanů,
věží země prales.
Tu zrak Váh si nalez,
do krás jeho břehů srdce zapřed –
a duch Povážím se vznáší napřed.
O kdo stačí vypěť jeho vnady,
slétať písní všecky Váhu hrady,
vrátiť v slavných dějích
Matúše jim jejich,
zkřísiť jásot z minulosti dálí,
jenž tu zníval Matúšovi králi!?
Zápolo! Dnes mocnější je komár,
červík tebe, – slavnější sám Omár,
jehož léta trudná
hlásá tu ta studna,
výkup za Fatimu otrokyni – –
Kde však diadém tvůj, kdes ty nyní?!...
A zas oči loudí strana jiná:
oj, tam dumá lysá Javorina,
nedumá, však vítá:
„Vím, žes Táborita –
hleď kamkoli, po ta brala šedá,
všady najdeš kosti prapraděda.
Slavně Husův duch nám vojevodil,
na Váh Jiskra Čechy v boje vodil,
a dnes, pěvče sirý,
smuten kraj ten širý,
lesy, skály hubí červi klatí:
Maďar, žid a Němec, rodní brati...“
Trenčíne! tys lepou ráje částí,
nejvlastnější Slovače tys vlastí;
rci však, jaká vina,
ze svého že klína
honíš lid svůj do ciziny mrazné?...
Slovo písně ve hrdle mi vázne.
A zas v žílách horká krev se pění:
„Není lidství, boha více není,
sic by všecka děla,
sic by boží střela
všemi jedy světa sebe spila,
a do vrahů lidu toho bila!...