Na hradové skále.
Ha, výš, jen výš! Než slunce páliť začne,
tam odpočnem si na výsosti mračné,
kde očím zmizí Jánošíkův chodník,
kde v říši skal
je člověk král,
jak v pláni mořské lodník.
Tam dole Tisovec a jeho niva,
jíž Rimava se blýská švitořivá,
kol jako bašty modré horské šije:
té krásy směs,
v niž zrak nám kles,
jak pro nás všecka žije!
[108]
Však jeden křivý krok s té mračné stezky,
a v rokli pohřbí pád nás bleskorezký – –
V před valašky a pušky váží skoky,
a bídně pak
se v hustý mrak
král plazí za otroky!
I stanuli jsme posléz u braliska,
v němž poklad Jánošíkův časem blýská
a nad nímž mlčí slavné tvrze trosky...
Tam s plecí jich
zříť po krajích:
o pocit luzný, božský!
A položíš-li na ty rumy hlavu,
čtou šeptmo tobě svoji dějepravu:
tam v rokli zmizel Rejko s Černou věží –
choť zničil trest,
a druh kde jest?
Tam vedle Rejka leží.
List trosky zase obracejí v knize –
čtou o Uděrském: Vanda zlato ryzé
a důvtip tvůrčí – husitské to dítě!
109
Hle vrhá chleb
s bašt vrahům v leb,
i sbírají své sítě...
A čtly by trosky o své zašlé slávě,
leč vatra naše zplála na nich právě –
i zdálo se, že modlily se s námi,
by zapsal svět
tu zemi běd
svých šťastných ve seznamy...
110