Na Štrbském plese.
Dech plesa prvně chladem svým mě ovál.
Hoj, blankytu zbyt v čučorědek borku
sem k nohám Tater tvůrčí duch ten schoval,
jenž údolí jich plesy poděloval
a do nich zaklel každou hvězdu, zorku.
Což složili jsme v pleso všecku péči!
Zrak proniknouť se pachtil modrem na dno,
by pátral po jezerních panen leči, –
hoj, pleso šumí jejich sladké řeči,
a člunek náš se rozkolébal zradno...
Však silnáť ruka horalova věru:
ač tají strach on před zlou panen mocí
[99]
a oku nedá bloudiť v plesa šeru,
jak orel člun přec letí po jezeru – –
Leč co to? – uvízli jsme ve vln noci?
Ne, patřme! jakás nehoda tu jiná:
náš plavčík slze hledí v půlkruh Tatry,
a nachýliv se ke mně upomíná:
„Jaj! veru, pánovia sú Slovačina,
že šuškajúšuškajú, jak boli bysme bratry.
Veď pamätám, čo starík môj mi skázal:
že všetkých Slovänov bol belčov tuná – –“
„Hej!“ svědčím. – A kdo ze živých je smazal,
sám jejich – dumám – bude jednou vazal:
zde před jich sluncem zbledne jeho luna!...
100