Pod Ďumbírem.
Hoj, co dumá Ďumbír v mlžném kepeni,
co mu hnulo srdcem ve skal sklepení?
Obličej prv rapavý
hladký jest a chápavý,
do vlasů si šepleta
prvé lúčky vepletá,
a jak pohled oko libý
hází dolů do koliby.
Koliba juž smutna jako vrbočka,
ale před ní plna listí hrbočka:
sbírá děvče u háje,
vidí přes dol šuhaje,
[106]
slyší jeho fujaru
sníť a toužiť ku jaru,
a v to lkání píšťalové
zvonky mísí křišťalové.
Toužil šuhaj z druhé zpěvné postati
písní v srdce děvčeti se dostati;
ale dívka spanilá
tak ho písní ranila,
že stál kouzlem zmámený
jak ten obraz kamenný...
Buchnul Ďumbír kovačinou
nad tou zmlklou Slovačinou – –
Na travěnce kapky hasly křišťalů –
valášek zas ke rtům přitisk píšťalu:
jaj, ty horský ptáčíku,
nyní sáhni k slačíku,
vyluď se vší družinkou
píseň nad svou kružinkou,
by vám mohli záviděti
tyto zpěvné slávy děti!
107