Chudá dědinka.
Jak zpomínám vás, domkové mí drobní,
v něž píseň zvala nás už na záhrobni,
v nichž ruka štědrá prostírala stoly
a objala, nechť přišels odkudkoli!
Hoj, stařenko, zas na očích mám rosu:
zas vidím duší stáť vás na prětosu,
zas slyším duší teplé přivítání:
„Tak z daleka – jaj! z Čech až, moji páni? –
O v horách našich rostou jenom pláče –
do vísky k nám už nezabloudí ptáče,
jen bída chodí po té naší Boce
a dlaň nám v prsa vrývá přehluboce.
[104]
Hej, kdysi Boca byla smích a zlato;
dnes nabéřeš-li dlaní a zříš na to:
v tom někdy zlatém písku doloviska
jen vlastní slza tvá se v slunci blýská!“–
„„Ba věru, tvrdý život nad skalami!““...
„Však skály ty juž srostly, páni, s námi:
Z jich šumných dolin, nechť jsou bída holá,
mne ani ten náš pán bůh nevyvolá!...
Však něch sa páči do světlice mojí.“ –
A stařenkastařenka, co má i nemánemá, strojí...
Zvěsť letí vískou – kde kdo na záhrobni – –
Jak zpomínám vás, domkové mí drobní!
105