Na Osikově.
Hle Osikovo kyne zpod hory –
o vítej, oaso, nám v horské poušti!
Jsme z dálky a zde u vonného houští
chcem výbojné zas rozbiť tábory:
o dolů s duší pouta, závory,
nechť krása Tater v srdce slaví vjezd,
nechť utká písně nám v něm ze svých hvězd,
a dítka jeho nechť jsou znachory!
Rok nespočal jsem v této oase,
však holubici duši slal jsem často,
by nasbírala obrazů zde na sto
a od Kriváně k Choči vznesla se;
[113]
by pod Tatrami, Turce v okrase,
v zahrádce Slovenska let stavila
a nejkrásnější svátek slavila,
svých písní svátek – v němém úžase.
A tak zřím opět divokrásný Choč,
ten kalpak veselého chotaříku,
zřím Váh i Turec – pás kol jeho dříku,
a dolinu jak šumný junův koč.
Jaj, Malý Kriváň líce chmuří? – proč?
Tys, dědoušku, v tom ráji věrná stráž;
ne k objímání: k ochraně tvá páž,
vždyť boj v tvých horách zuří za otroč...
A jako za živůtkem dívčím květ
se Sučany a Martin dole pyšní:
v obločky západ natřásl jim višní,
pak rouškou mlžnou skryl je večer kmet – –
Dým z naší vatry v oběť k nebi vzlet...
Druž všecka obklíčila mlčky ji,
a touhu, jež nám srdce prochvíjí,
vdech do fujary v hoře něčí ret.
O tuž jen, tuž, ty dumný nástroji,
dej vyzníť zvukům duší rozechvělých!
114
Vlej trochu klamu v ty, již tonou v želích:
že příští den je blahem ukojí – –
Ne, neklam, ale vznícej ku boji! –
Či nesvolává k boji fujara?...
Hoj, kdy tu surma vzezní bujará,
kdy Slovač vítězstvím se opojí!...
115