Zkouška pastuškova.
Ej ty, Janko, švarný Janko, Janíčko,
do chmar Tatry sedá bílé sluničkosluníčko,
rosou jásá ratolest:
v pěsť valašku, Janko, v pěst –
na obnocku vypraviť se čas už jest!
Pase šuhaj bílé stádo na stráni,
ústa zpěvníček jsou v drobném vydání:
jaj, a v malé fujaře
skryto vše, co na jaře
kvete, voní, zvoní, jásá v rozmaře!
Slyš ty zvonky ovec, nářek zpěvanky!
Tajná kouzla čteš z té Tater čítanky:
[140]
jinak voní dúšky květ,
jinak zříť se rosu chvět
i ten zvučný jarčok zdá se rozumět.
Ze sna cvrliká hned Tatry ladná ptač,
sosny šuškají si zkázek na dostač;
jinak hledí brala s hor,
zpěvná plesa trnou skor
a sám Parom zdržel chmurný rozhovor.
Hojže, jaký náhle přeťal píseň ston?
Vlčko! vlčko! – haHa, ten poplach, blekot, shon!
Ovečku již chvátí drak –
šuhajíčku, prchni zpak:
vlčko, můj Janíčko, hle jak divý mrak!
„Hoja, prchnouť?“ – Už valašku šuhaj zdvih,
roztočil ji ruče, napřáhl a švih:
zavyl burý zbojník, kles,
a juž Bodroš kořisť nes –
vděčně malý Janík zíral do nebes...
Potom složil mrtvou berušku si v plec
a s jitřenkou kráčel za ním krdělec;
141
věrný Bodroš po boku
kožich vlekl v poskoku –
ej, což bača vítá chlapce v domčoku:
„Ver jsi, Janko, šuhaj; bíť i zpívať víš:
valáškem už, Janko, buď jak zasloužíš!“ –
Hajdom! skoč si, Janko náš! –
Ohník složen před salaš:
„Ej, kdes, bačo?“ – „„Nuž, tu dačo – na rováš!““
142