Za rozlúčky.

Za rozlúčky.
O nelekám se letního juž vedra, zřím s odvahou těm bouřím jeho vstříc. Má vesna písní byla přec jen štědra, zoř lásky plála z jejích zřítelnic. Ne, nevěřím, že květy písní zvadnou, až zima obejme mě paží chladnou a slunce lásky neoslní víc... Hoj, srdce moje, podle tvojí rady v svět kročil jsem, – jen vlasť mi byla svět a světem bude! Tatry jeho hrady – jich nevydám, z nich neustoupím zpět. [192] V ty bašty vletěl sokolík jsem mladý, v nich nalezl jsem křišťal srdcí všady, v nich vytrvám, ať hněv či zášť mi hrozí, ať vrazi s prorady je obtáčejí vozy; v nich silen jsem – a bohpomozi! v nich, tuším, ještě Slávě budu pět... 193 Na vysvětlenou. Již slavný náš Jungmann toužil pojati do svého českého slovníku veškerou jazykovou látku slovenskou, kterou, bohužel, shromážditi nebylo tehdy možná. Jako náš Heyduk po zralém uvážení a mnohých studiích slovenského kraje, lidu a písně,písně kořistil jsem, podle potřeby i pro příčiny poetické, v některých básních této sbírky ze slovenčiny a domnívám se, že právem. Kdo by si stýskati snad chtěl, že musí při čtení často nahlížeti do slovníčku, toho prosím, aby si slovníček přečetl dříve, než počne čísti dotyčné básně, a podotýkám hned, že každý český vzdělanec povinen jest znáti Slovensko; tím spíše ovšem ten, kdo dí, že Češi a Slováci jsou jedno. –
Slovensku. Str. 71. Peklo Sytno (sytnem jmenují Slováci často peklo vůbec) – vrch ve stolici Honťanské blíž baňského města Šťávnice. O Sytně kolují mnohé pověsti. O vrchu tom, jejž jsem vloni navštívil, více povím za krátko ve své „Mrtvé zemi“.
[195] Z potulek. Str. 72–98. Některé z písní tohoto cyklu jsou ohlasem slovenských zpěvanek.
I. Turec – stolice Turčanská, nazvaná pro svou krásu zahrádkou Slovenska. Zde jsou Slovenky nejspanilejší. Intelligence jejich pojí se v Turč. Sv. Martine v jednotě Živena.
IV. „Led vaše oči zamyká – tam lastovka – mé srdce dřímá.“ Jezera v Tatrách jmenována jsou plesy, stavy mořskými oky. O lastovkách známa je báj, že přezimují pod ledem.
VII. „Tři sta bohů prabohů!“ Na Slovensku podnes uchovalo se mnoho přísloví, pořekadel, frází atd., které mají význam bájeslovný. Srovnej dále: „Sedm bohov v tebe!“ – „Parom ti do duše!“ – „Zmok ťa vzal!“ – a v. j.
X. „Jsem já za boháče!“ – je dojista správnější fráze, než: „Co jsem já za boháče!“ Důkladnější znalosť slovanských jazyků neškodila by věru mnohému našemu dobromyslnému „brusiči“. Ba i v maďarčině, tomto „nejpanslavističtějším“ jazyce, nalezl by čisté původní tvary slov, jichž užívá se často v tak podivné podobě, že nevíme, jakého jsou původu. Farář Franko Šujanský v Kadvani pracuje o velkém slovníku slovanských slov v maďarčině.
XI. „Dolů, ovce, dolinami“ – slova v nár. písních slovenských často se opětující. „– nebo vrať nám Jánošíka“. – Lid sloven. bájí, že „dobrý chlapec“ Jánošík vrátí se ještě, až bude nejhůře. Jánošík je vy- 196 touženým bohatýrem slovenského lidu; podoba s Jánošiakem, popraveným v Lyptově, jest jen básnicka. (Viz „Spevy Bottovy“ a článek náš „o slovenské poesii zbojnické“ v „Ruchu“, seš. 1., 2. a 3. r. 1880.)
XIV. Pýtať děvče na chlebík – žádat si je za ženu.
XVI. Lid je „malovaný“, a malované jsou i slunce, nebe atd. Epithet to častý v slovenských zpěvankách; podobně i mrcha (mrcha Maďar, žena mrchavá a j.).
XVII. Tátoš – báj. kůň bez spodní čelisti; popásá se na bařinách. Člověk může si ho podmaniti.
Na Štrbském plese. Str. 99. Jezero toto leží nejjižněji pod Tatrami, 4360’ nad hladinou mořskou. Z jezer na slovenské straně je největší; má 20’4 hektarů. Pohled na Vys. Tatry je odtud velkolepý. Více o plese tom napsal jsem vloni do „Světozora“ (v „Měsíci pod Tatrami“).
Že byla kolébka Slovanstva pod Tatrami, o tom bylo již mnoho napsáno; někteří spisovatelé pokládali dokonce i nynější slovenčinu za řeč všeslovanskou. Ostatně pravda je, že se Slovák snáze,snáze než kterýkoli jiný Slovan, jmenovitě Čech, srozumí s Rusem, Polákem, Hrvátem-Srbem atd.
Tatry. Str. 101. Křivý hřbet Kriváně porovnáván bývá obyč. se lvem, chystajícím se do skoku. – V básni této vyznačeny jsou největší hory Tater.
„Tam u stříbrné stuhy vodopádu“ – míním Závojový vodopád, viditelný slabě ze Štrbského plesa; viz více v „Měsíci pod Tatrami“.
– „jež lidstvu pěvce kolébají“. Zpěvnosť slovenského lidu je známa. Že Tatry i umělé pěvce vychovávají, toho příklady vidíme stále. Mickiewicz hovořil o našem Kollárovi, 197 že se utekl do Tater, aby tam mohl poslední slovo své poesie, které končí věk starý a počíná věk nový, slovanský, vyzpívati. Na Tatry hleděl pěvec „Slávy dcery“, když volal hlasem prorockým: „Co sto věků bludných hodlalo, zvrtne doba!“ I náš Heyduk vrátiv se odtud, počal novou dobu svého slavičího života.
Chudá dědinka. Str. 104. Také popis dědiny Boci, kdež se dříve na zlato dolovalo, a případ tuto podaný vypsány jsou v „Měsíci pod Tatrami“.
Pod Ďumbírem. Str. 106. Cestovatel po Slovensku slyší dosud často na horách písně, zpěvy přes dolinu. Mladí lidé odpovídají si tak na vzájem, škádlí se, a což vím, nevyznávají-li si lásku! Kollár ve Zpěvankách uvádí některé popěvky takové, na př. hoch zpívá na jedné stráni: „Horička (lesíku) zelená, zelenaj sa: vydávaj sa dievča, vydávaj sa!“ A děvče se stráni druhé odpovídá mu: „Vydávat sa buděm, za těba nepôjděm, něnazdaj sa!“ Atd.
„– jak ten obraz kamenný“. Obraz = socha. – Ďumbír – hora v sousedství Královy Hole.
Na Hradové skále. Str. 108. Pověsť o pokladě Jánošíkově, o hradě zdejším – vypsal jsem též v „Měsíci pod Tatrami“. Hradová skála je divoce rozervaný skalnatý hřeben nad městem Tisovcem v stol. Gemerské. Rimava – řeka.
„– tam v rokli zmizel Rejko s Černou věží“. Věž, v níž byl pán hradu uvězněn, sřítila se do rokle, aniž o tom 198 zrádný hradník a spojenec panin věděl. Když vběhl do věže, aby zavraždil Rejka, sřítil se ovšem za ním do rokle. – Vanda, dcera Husity Uděrského, pomohla hradu od oblehatelů, kteří chtěli hradní lid vyhladovět, tím, že kázala z posledních zbytků mouky napéci chleby, a ty rozkázala metati na hlavy nepřátel.
Na Suchém dole. Str. 111: Horár, o němž psal jsem v „Měsíci pod Tatrami“, rozmrzel se trochu na mne, když četl o sobě. Pověděl jsem, že nám večer slíbil, když jsme ze Suchého dolu odcházeli do Tisovce, zastřeliti k poctě diviaka (kance), ale zapomněl jsem tehdy dodati, že dostál svému slovu, což zde rád činím, věnuje mu tuto básničku.
Na Osikově. Str. 113. Osikovo navštívil jsem již třikrát; leží hodinku cesty nad Turč. Sv. Martinem. (Viz „Měs. pod T.“) Z něho je krásný pohled na Tatry Oravské a Lyptovské, jmenovitě na hory Malý Kriváň a Choč a na města Sučany a Sv. Martin. Nedaleko od Osikovo, ve Vrůtkách vlévá se (vrútí se) řeka Turec do Váhu.
V žaláři Jánošíkově. Str. 116. Popis v „Měs. pod T.“T.“. Paludzianka – říčka. Kaštěl (zámeček) Vranov, v němž Jánošík byl uvězněn, jest v dědině Paludzce ve stol. Lyptovské.
„– Ty dalas jemu boha ještě jednou i dvanáct přibásnilas apoštolů ...“ Jánošíka slovenský lid oplakává opravdu jako nespravedlivě ubitého svého vykupitele a ochránce před otrokářským zemanstvem, a zajímavo je, že si k němu přibásnil zrovna dvanáct „dobrých chlapcův“, ačkoliv počet druhů pravého Jánošiaka s počtem tímto se neshoduje.
199 Popisy Děmanovské jeskyně (str. 119), hrobu Sládkovičova (str. 121) a Obrázku (str. 124) podány též v „Měs. pod. T.“T.“. Sloka básničky „U hrobu Sládkovičova“ vzata ze Sládkovičovy nesmrtelné básně Dětvan, a přidán jí toliko refrain. Třetí jeskyně slovenská, Děmanovská, jest ve stolici Lyptovské. – Hrob Sládkovičův je na ev. hřbitově v Radvani u Baň. Bystřice. Nad ním vypíná se vrch Urpín. – Dětva ve stol. Zvoleňské – dědina „nejkrásnějších sloven. dětí“. Dětvané (muži) pověstní jsou svými käčkami, t. j. vrkoči. – Polana – hora nad Dětvou. – Salaš Obrazok jest ve stol. Turčanské. Nedaleko odtud přehlédnouti lze celou tuto stolici. – Harmaněc Horní a Dolní – dědiny v údolí říčky Bystřice. – „– tří žup ve svazku“ – Nad Obrázkem sbíhají se tři stolice v cíp, jenž označen je sloupem; jsou to stolice: Zvoleňská, Těkovská a Turčanská.
Na Trenčíně. Str. 127. Starobylý Trenčínský zámek je snad největším a nejpamátnějším zámkem Slovenska. Odtud vládl na počátku XIV. století slavný Matúš Trenčanský slovenským krajinám. Známo je, že Matúš přičinil se o volbu našeho Václava II., a když tento volbu nepřijal, jeho syna Václava, na prestol uherský. – Na Machnáči loučívají se drotáři s rodinou. Trenčínsko, jakkoli nejkrásnější, je nejchudší snad stolicí slovenskou. Jan Jiskra z Brandýsa obsadil Trenčín Čechy v bojích za Ladislava Pohrobka.
„Zápolo! Dnes mocnější je komár –“ Štěpán Zápola dostal Trenčín r. 1489 od krále Matěje, i ozdobil ho a upravil tak nádherně, že se mu ani král. sídlo, naddunajský Vyšehrad, nevyrovnal. Kdysi v turecké vojně zajal spanilou Fatmu, z níž učinil své paní otrokyni. Milenec její 200 Omár vykoupil si ji od Zápoly tím, že z hradní skály dobyl mu vody. 50 sáhů hlubší studna Omárova budí dosud úžas cestovatelů. – Javorina – hora na hranici moravskoslovenské.
Pováží. Str. 130. Na Králové Holi, hoře ve stol. Zvoleňské, dlíval rád král Matěj o svých lovech a potulkách za krásnými pastýřkami. Také „dobří chlapci“, jmenovitě Jánošík, učinili Královu Holi pověstnou. „– Víly, Margitu k nim nevěstu –“ I u nás známa je zpěvanka: „Tam okolo Strečna – cesta nebezpečna: vo Váhu sa skryly – v bielych plachtách Víly.“ Margitu svrhla žárlivá macecha blíž Strečna do Váhu; dosud jedno děsné pro plavce skalisko ve Váhu nazývá se Margitou. Zde běda pltníkům! – V básničce této činí se zmínky téměř o všech hradech povážských (Strečnu, Lietavě, Hryčově, Sulově, Bystř. Podhradí, Červ. Kameni, Trenčíně, Tematýně, Beckově a Čachticích), o jednotlivých horách (pohoří Fatře) i městech (Žilině, Bystřici Povážské, Ilavě), jichž tuto dopodrobna popisovat ovšem netřeba.
„Čachtice jen podál tlumí vzdech: dívčí krev jim hoří v cévách všech.“ Pí. Čachtická, Bátoryčka, souzena r. 1611, koupala se na Čachticích v dívčí krví. Počet povražděných obětí udává se velmi nestejně. Kollár na př. udává jich docela 650! K Čachticům vrátím se ještě jinde.
Na Dunaji. Str. 133. Historie hradu Děvína je známa. Horou (lesem) murmanskou míněna tu „Murmannshöhe“ nad 201 Požuní, odkudž je úchvatně krásný výhled do rovin zadunajských.
Cigánovy housle. Str. 135. Známo, že slovenští zemani – renegati dosud zřídka odolají kouzlu slovenských trávnic (písní druhdy při žatí trávy děvčaty pěných).
Zkouška pastuškova. Str. 140. Sloka této básničky je národní.
Bílé sluníčko, tolik jako milé sluníčko. Slovenská píseň často tyto epithety zaměňuje si.
„Nuž, tu dačo – na rováš!“ Na kořisť, vlkům urvanou, mají pastýři jakési právo. Do rováše (čtyřhranné hole) bača vřezává, kolik ovcí přijal od kterého vlastníka, kolik mu jich vlci pojedli atd. Je tedy rováš – účetní knihou.
Zpěvanky o dvou šťastných srdcích. Str. 143. V některých těchto zpěvankách přidržel jsem se zcela slok prostonárodních. V nich vypsán život slovenský od kolébky do věku jinošského, do konce sobáše. Při práci této posloužil mi velice a hlavně spis Dobšinského „Proston. obyčaje, povery a hry slovenské“. Vypsání života dalšího (v domácnosti, v rodině, na cestách) a konečně smrti a pohřbu nechal jsem si pro podruhé, zejména pro „Mrtvou zemi“.
Str. 145. „Ovečkou-li ona, ty jsi vlčkem, Jano“ – společná to hra dětská. V kole jest děvče – ovčička, venku z kola stojí hoch – vlček. Dobude-li se vlček do kola, vypustí ostatní spoluhrající ovečku rychle jinudy, po čemž ji vlček stíhá. Hra tato jest ostatně i u nás známa. Na Slovensku jmenují kolo – košiarem (košíkem). Ve přeno- 202 sných košiarech ovce nocují, jak známo, na horách o letních pastvách.
Str. 146. Hra na Ľaliju, Heľušku či na Dunaj též je u nás známa. Hra tato bývá nejprvnější a nejslavnější hrou jarní. Děvčátka spojí se v kolo – Dunaj a točí se okolo vyvolené Heľušky – králky, zpívajíce jí. O čem zpívají, to králka nápodobí na sobě.
Přeskakovat sošky čili šibenice, obyčejná to u nás hra. Dva „razsochaté“ pruty (sochy) vbodnou se do země a na jejich odřezy položí se vodorovně třetí prut.
Hajduchovať – křepčiti od země, pozabučky, těžký, obdivuhodný tanec pastýřský, jemuž se co do těchto dvou vlastností nevyrovná ani divoký ukrajinský kozák.
Do dědinské chasy vstupují děti slovenské v 12. roce po propuštění ze školy. Při tom dostávají už jiný, lepší oblek. Hoch jmenuje se pak chasník, děvče chasnička. Z nich záhy dorůstají šuhaji, parobci, mládenci a děvčence, děvky. Vstupujíce do řady těchto, povinni jsou odměniti se jim za přijetí. Chasnička do prvých přástek (priadky) přináší dívkám ovoce na preslinky. Oblek v tomto věku je nejkrásnější. (Jména obleku a p. viz ve slovníčku).
Str. 148. „– komůrku svou svěří“. Hochům je dovoleno (obyčejně v sobotu a v neděli) nocovati se svými milenkami. Zálety tímto mění se ve vohlady. Zvyk tento svědčí zároveň o krásné, čisté povaze lásky slovenské mládeže, a nemá nic podobného s jistým zvykem německým. Alespoň nemanželské dítě je na Slovensku bílou vranou. (Viz zpěv. Kollárovy, I., 443. a 444.)
203 Str. 149. Svolila-li rodina děvčete k sňatku, vracejí se vohladničky k rodině jinochově připovídať, zvěstujíce: „Přišli jsme k vám připovídať“.
Str. 150. Na poctivou krásu, je-li nevěsta chuda, sbírají se jí dary.
Sdávanky odbývají se již slavnostněji; při nich oddávač vymění snoubencům prsteny. Obřadníci svatební jsou obyč. tito: svadební otec, starejší, družba, pýtač, oddávač, žváči; svadební matka nebo široká či rúšniča, družky.
Str 151. Poslední mládenecký tanec hoši křepčí před veselkou kolem ženicha v jeho domě. V domě nevěstině je touž chvíli také živo.
Str. 160. „Dědinou jak na kolese – mátoha se dvojí nese.“ Čtvrtý den svadby, kterýž je obyč. posledním dnem svadebním, nastávají pravé naše ostatky. Mladíci oblékají se za to a ono, nejveselejšího zvolí za slaměného kněze, vystrojí zvláštní kolo (vozové), na něž připevní dva strašáky (mátohy): z dola slaměnou bábu, z hora proti ní muže. Při pohybu vyskakují střídavě obě figury do výše. Se zvykem choditi pro vodu spojují obcházení hejnám, hojnám, hojnal atd., totiž obcházení domů, v nichž si hojnalníci potancují, a je-li děvče v domě, vyčastováni bývají. Pak následuje obyč. ještě stínání kohouta a jiné veselé hry. Svadbu zavírá konečně starejší při večeři tento den dělením radostníku (koláče rozličně naděného) a děkovací řečí. (Podrobné vylíčení sloven. svadby viz v Dobšinského „Obyč., pověrách a hrách“.)
Hore ho! Str. 162. Rythmus veršů těchto přispůsoben je písním, pěným k odzemku (tanci). Tanečníci často vyska- 204 kují do výšky a opět pohybují se takořka na podlaze, diváci pak skutečně pobízejí je do skoku voláním: hore ho!
Vavro Brezula. Str. 165. Památka tohoto nár. hrdiny udržela se podnes v pověstech slovenských. Brezula z Lubětové (báňského kr. města ve stol. Zvoleňské) byl postrachem Turkům, kteří zvláště z pevnosti Filekova podnikali vpády do báňských měst. Dům Brezulův navštívili jednou skutečně, a setkání s ním jakož i slova jeho, v básni této užitá, D. Lichard vypravuje. Na cestě z Baňské Bystřice vzhůru Pohroním stojí dodnes hostinec „Příboj“; v průsmyku tom byli Turci od Lupčanův a Lubětovanů pod vedením Brezulovým poraženi, a po té krvavé práci „vyhodili si“ (vyprázdnili) vítězové několik kulačů vína; odtud prý jméno hostince. (Čern. čít. I. str. 223–225).
Nár. přísloví, pořekadla atd., v této básni užitá a u nás méně srozumitelná, jsou: Za skleněným vrchem, za dřevěnou skalou, t. nikde. Ze srdce jí šípy rostou na odpůrce, t. hněvá se krutě. Dej bůh štěstí! je obyč. hrdý pozdrav zbojnický (junácký).
Branko. Str. 171. Dobrý chlapec tento zpomínán je – dle svědectví Sama Chalúpky, jenž opěvá chycení jeho zdařilou písní národní, dosud na lazech Dětvanských. Byl prý rodem z Novohradu, od SečanSečan, a žil dávno před Jánošíkem. Turci, kteří loupili v krajině, oloupili i Branka o všecko, zajali mu ženu i děti, Branko šel pak do hor a po malém čase stal se postrachem Turků. Tři vatry po blízkých sobě vysočinách bývaly znamením družině Brankově do zbroje. Jak zplály, sběhlo se někdy na sta junákův do hor k Brankovi, a nastaly boje. Že Branko neodpouštěl 205 křivdy nikomu, popudil proti sobě posléze jednotlivá města i stolice. Jednou když se zjevil na blízku Zvoleně (sloven. Zvolena), rozkázali měšťané zvoniť na poplach. Naposledy vlákali prý ho na území Březeňské a tam ho zahubili. Nad Březnem, na vrchu Makovém, ukázal prý Březňan jmenovanému básníkovi hrob pověstného „hôrnyho syna“, na který prý musili hoditi trochu země nebo kámen, aby prý nikoho nestrašil. Známá zpěvanka: „Vo Zvoleně zvony zvonia“ – zdá prý se býti složená na tohoto junáka. Tolik Samo Chalúpka. Krajinu tuto jsem navštívil r.1879.
Str. 172. Slunce sedá (totiž zapadá) – tak Slováci mluví.
Str. 173. „– s ramen padá – vivat! –“ verš tento přispůsoben skutečné mluvě zemanské (Viz „Reštavrácii“)
Str. 174. O Kriváňském pokladě bájí se mnoho; zde zároveň zpomenouti třeba, že na Kriváni dolovalo se na zlato! – Bystřické zvony – slovenské zpěvanky opěvají. – Oba Hrony – Hron se někde nazývá černým, jinde bílým.
Str. 176. Divoce romantická výšina Čertovica jest nedaleko Královy Holy a Ďumbíru.
Str. 173. „Krvavá polévka zaleje vás – v tanci“, pořekadlo: Tancem nazývali jmenovitě kozáci boj. Jiná slovenská přísloví, pořekadla, kletby, atp. v této básni užitá jsou: Hrmeň bohů do nich. – Hotoviť se do boha. – Suky syn. – Pusto jako v dlani. – Ptačího mléka jenom nemá, t. neschází mu nic (známo i v Polsce a na Ukrajině). – Bodaj že si zhorel (shořel). – Sedm bohů, ještěr, v tebe! – Palíček – lastoček (epithet).– Smrť se plazí (horou). – Nedám tebe za tři světy!
206 Str. 190. Konec této básně, jímž vylíčen pohřeb Brankův, upomíná dojista na dumy kozácké. Ukrajina je vůbec se Slovenskem spřízněna řečí, písněmi, zvyky atd. Rusíni žijou ostatně i na Slovensku v Šaryšské stolici. –
Některé drobné tiskové chyby račiž si čtenář sám laskavě opraviti (čárný m. čarný, sluníčko m. sluníčko, bíť m. biť a j. několik).
207 Slovensko-český slovníček. Aman – milosť, tur. Apko (a) – otec. Bača – správce salaše. Baťko – otec. Bedelije – turecký kůň. Belčov – kolébka. Bělozor – bílý sokol. Beruška, bírka – druh bílých ovcí. Bodroš, Belko, Tisa, Zahraj, Lapaj, Dunčo – nejčastější jména pastýřských psů. Bolestníky, pampušky – oplatky, placky na tenko rozválené, ostružkou porývané a na másle vypečené. Bralo – útes skaliska na vys. hoře. Burý – Šerý. Cedidlo – pastýřská brašna. Cifrování, cifrovat – slovenské vyšíváni, po slovensku vyšívati. Čižmy – boty, jež nosí Slovenky i tam, kde muži nosí toliko krpce. Čučorědky – černé jahody, borůvky (čičorečky). Dačo – něco. Dolomaň – uherský kabátce. Drumbla – drnkačka (Brummeisen); dívky slovenské kladou i dvě drumbly k zubám, do nichž drnkajíce na ně, vdechují nár. melodie. Ďuňdíček – epithet lásky; Janíček – ďuňdíček tedy asi: Janiček – miláček. (Srovnej „Hoja Ďuňďa, hoja“ –). Figlár – čtverák, poštíváček. Frajer, frajerka – milenec, milenka. Fujara – dlouhá (asi 2 m.) píšťala pastýřská, vydávající dumný, teskný zvuk. Fujarou jmenuji místy též každou menšíl píšťalu pastýřskou. Gajdoš, gajdy – dudák, dudy. Gombička – knoflíček. Hej – též: ano. Herský – snad povstalo z hezký; šuhajko herský – čacký. Hlaný – ztepilý, štíhlý. Hoľa, hole – hora na temeni holá, Alpe. Hora – horský les. Hore, hor sa! – vzhůru! Hore ho! – vzhůru ho! Horký – marný, trpký, hořký. Hrbočka, hrba – hromádka. Hriato – ohřátá lihovina s medem. Hrmavice – bouřka. Hučky, huky – trubky na dudách. Hútať – přemýšleti. Hynta – kolébka na provazech nad matčinou postelí k stropu zavěšená. Chlapec – junák. Dobrý chlapec, chlapec z hory – zbojník, jenž uniknuv panské nevoli, robotný lid mstil na pánech atd. Chmáry – chmúry. Chotár – okrsek. Chujavica, fujavica – metelice. Chýr – zvěsť, slech. Chytrý – rychlý. Jajkať – naříkati. Jarček, járek – potůček. Jašo – přeneseně divoch, divý člověk (najašený). Kabanica – kabátec, huňka černě vyšívaná, která se nosí závěsno přes ramena. Kapselka – kožená torbička. Kapusta – zelí. Kasanica – sukně, vyšívaná obyč. červeným harasem. 208 Kepeň – plášť. Klinec, klinčok, klínek – hřebík i karafiát. Koč – kočár. Koch – komín. Koleso – kolo. Kolesa lámať – přehazovati se na rukou o zem opřených. Koliba – pastýřská bouda. Kolíska – kolébka. Kolo – hra nár. při zpěvu. Kovačina hrom. – od kovač, kovář, jako Slovačina od Slovač, junačina od junač atd. Kozubek – krb. Krdělec – stádo, hejno. Križma – křestní peřinka. Krpce – řemínkové opánky. Kružinka – křovisko. Křivulka – křivá šavle. Kulač – dřevěná nádoba. Lala – hlehle. Lazy – pastvy, luka, pole atd. uprostřed lesů, svah hory. Ledačina – na nic. (Šuhaj ledačina.) Letnica – květovaná sukně. Libka – milka. Ligotavý – blýskavý. Limba – pinos pinea, strom sosnovitý, rostoucí na Tatrách a ve Vlaších. Líškať sa – lísati, lichotiti se. Lúčky – zde paprsky. Mátoha – strašidlo (bajeslov.). Medovník – medový perník, „marcipán“, obyč. červeně malovaný. Mladucha, mladá – nevěsta. Mladý – ženich. Mrváň – pletenec z mouky, svad. dar pro faráře. Nadostač – s dostatek. Nadudraný (od – dudrať – zlostně bručeti), zpyšnělý, „nafouklý“. Napokon – na konec; pokon – konec práce. Něboračka – ubožačka. Nota – píseň; na Slovensku má každý svoji „notu“. Oblok – okno. Obnocka – noční pasení stáda. Opáčky – v Nitransku několikavečerní křestní hody. Opasok, opašek – široký kožený pás o několika přastkách, ozdobený knoflíčky a cetkami. Ozrut – velikán. Páčiť sa – líbiti se. Parom, Perun – bůh, přeneseně i hrom. Parta – ozdoba dívčí hlavy, čelenka, s níž visí dlouhé stuhy. Paša – pastva. Pěrko, pěrce – kytka, jíž děvčata klobouky svým hochům podpeřují. Pitvor – předsíň. Pleso – jezero. Plitký – zde ostrý. Plť – vor, pltník – plavci na vorech. Podsekaň – buzdovan, palcát Pohoniči – vozkové; při svadbě bývá prvním pohoničem někdo ze příbuzenstva mladých. Polom – pokácený les, obyč. pokraj lesa. Pomaly – pomalu. Pozabučky, odzemek, od zeme – tanec pastýřský; tančiť pozabučky – hajduchovať. Prěpačky – přezvědy, úmluvy svadební. Prětos – krytá záprseň, záhrobeň, přítes. Priadulienka – přadlenka Přípecek – zděná pec (pekárna), jako u nás. Rapavý – důlkovatý, rozrytý. Rezký, rezko – prudký, hbitý, hbitě. Roháč, chodí jako roháč – hrdě, sebevědomě. Rováš – „účetní“ hůl. Rúbok – zástěra. Ručník – šátek. Rumák – tur. koník. Salhan – porážka celých stád ovcí na lůj, odtud přeneseně řež vůbec. Zdá se býti tatar. původu. 209 Samopalka – pistole ručnice. Za starodávna ručnice, která se nepodpalovala doutnákem, ale podle nynějšího spůsobu. Samopaš – nevázanosť svévolnosť; někdy tolik jako kozácká pohulanka. Samorodné víno – pravé Tokajské. Seveřík – vítr severní. Shovárať sa – rozprávěti, shovořovati se. Sihlina – mladý jedlový les. Slačík – smyčec. Smotka – doutník. Sobáš – sňatek. Spevokol – zpěvné kolo, nár. hra. Tak Slováci jmenují též své zpěv. spolky. Srukovať sa – zasnoubiti se. Strapák – šereda. Stryga – naše čarodějnice; jezdí na pometle, nebo na člověku v koně proměněném atd. Umí se proměňovati, a tělo její po smrti nespráchnilví, zvlkodlačí. Stuhle – stuhy. Suka – čuba, pes. Sytno – peklo. Šarkan – drak letní, neboť draka připomínají pověsti (dle Dobšinského) toliko v zimě. Proletí-li šarkan krajinou, spůsobí bouřky. I ve Váhu skryt prý je šarkan; vypluje-li na povrch a chvostem zasmýká, voda z Váhu přetéká. Šarvanec – junák a zároveň švihák. Šepleta – přibližně všetečka neb mazlík; srovnej také: „ty moja šepleta!“ – tedy vlastnosť milá. Širák – široký klobouk jako někdy v češtině, v níž klobouk znamenal pokrývku hlavy vysokou. Špata – špatný člověk. Šumný, šumně – švarný, švarně (něm. „fesch“) Šuškať – šeptati. Třímať – držeti. Tuná – tu, tady. Turně – zde věže horské, jinak věže vůbec. Ťažoba – nevole, tíž; v nár. písních slovenských se často vyskytuje „tažká ťažobečka“. Ukradomky – kradmo. Valach – prvý pastýř ovcí po bačovi. Valaška – pastýřská hůl se sekyrkou. Vankúš – poduška. Vatra – pastýřský oheň; vatřiť, zavatřiť – zapáliti. Vátral – kyj, jímž se vatra, oheň, prohrabuje. Vďačně – rádo, radostně. Veď - vždyť. Večěrky, chodit na večěrky – z jara i v podjeseni v neděli večer schůzky mládeže, zábavy. Venčiarové – svadeb. hosté, jimž nevěsta před odchodem do kostela dává pěrka a věnce. Ver, veru – věru. Vohladnice – ženy, vyslané rodinou šuhajovou požádati o vyvolené jím děvče. Volakedy – někdy. Voňačka – kytka. Vrecko – kapsa, sak. Zabožiť sa – bohem se zaříkati. Začítať, začítaný – zaříkať, začarovaný. Zápač – před sluncem chráněná stráň. Zdrávkať – připíjeti. Znachor – v bajesloví sloven. zázračné dítě, které mluví moudře. Zpak – zpět. Žmeň – hrsť.
210 OBSAH. Strana I. Za východu slunce3 Osvobozená princezna5 Skon Mořenin7 Na Květnou neděli9 Jarní idyla11 Jezero sní13 V bouři15 Na prahu18 Sen ve troskách21 Ranní píseň matčina24 Matčino jitro26 Pán bůh na horách29 Pod jabloní32 V letní noci35 Obžinky38 Krajánek41 Mrtvý houslař44 Zlatá hodinka46 Diblík z hor49 Tkadlec52 Hrobník55 Dumky. I. – III.60 [211] Strana II. Slovensku71 Z potulek. I. – XX.72 Na Štrbském plese99 Tatry101 Chudá dědinka104 Pod Ďumbírem106 Na Hradové skále108 Na Suchém dole111 Na Osikově113 V žaláři Jánošíkově116 V Děmanovské jeskyni119 U hrobu Sládkovičova121 Na Obrázku124 Na Trenčíně127 Pováží130 Na Dunaji133 Cigánovy housle135 Smír Lazarů138 Zkouška pastuškova140 Zpěvanky o dvou šťastných srdcích143 Hore ho!162 Vavro Brezula165 Branko171 Za rozlúčky192 Na vysvětlenou195 Slovensko-český slovníček208
E: js; 2002 [212]