ILJA MUROMEC.
Nezvoní to zvonec volný
Černigovské kolokolny:
zbroj to zhoubná lesem, plání
Ilje Muromce vyzvání.
Jede Ilja skokem, tryskem
na koníku bohatýrském.
Na koníku, na orlíku
k Kyjevskému kostelíku.
Hoj, ten lesík Černigova
mnoho dravců v sobě chová.
Mnoho dravců oko vidí –
nejdravější ale lidi.
Proskočilo slunko mraky
a zasvitlo nad oblaky.
[31]
„Oj, ty slunko, nebe oko,
sídlo tvoje převysoko!
Z vysokého svého sídla,
tajná vidíš země zřídla.
Či vidíš též do lesíku
na úklady rozbojníků!?“
Odpovídá slunce jemu
k lesu pohlednouc ku tmavémutmavému:
„Chystej šavli, připrav ránu
na úkladnou karavanu.
Štít srdečko jaré skryje
a šavlenka vraha zbije.“
Chystá Ilja šavli, ránu
na úkladnou karavanu.
Na srdci druh jemu silný,
to štít jeho nerozdílný. –
A tu z křoví hejno zběře
vyrojí se na loupeže.
32
Zasměje se Ilja s chutí
a kalenou střelu nutí –
rozbojníky pozasmutí.
A za hvizdem druhé rány
strach se zmocní karavany.
Všichni samozvanci hosti
dají se mu do milosti.
A Ilja je moudrým slovem
propouští zas za domovem.
A to, že je junák pravý,
na mstě nepohledá slávy.
33