Z jarních luhů (1874)

Verše, Rudolf Pokorný

Diplomatická verze Ediční verze
Z jarních luhův.
Verše RUDOLFA POKORNÉHO.
V PRAZE. Nakladatel Fr. A. Urbánek, kněhkupec. 1874.
[1] Kněhtiskárna J. F. Kubeše v Třebíči.
[2] Občanu JOSEFOVI BARÁKOVI věnuje R. P.
[3] Čásť I.
[5]
KIRDŽALI.
I. I.
 Tmavých lesů pode krovem, věčných skalin v pevném hradě mocným Kirdžali vlád’ slovem po východě, po západě, nad rájou i nad Balkánem dobrou puškou, jataganem po své vůli, po své radě. – Byl jak dubec na Balkánu: tělo mocné, mocné páže dobrý kořen k půdě váže, a tu půdu k jataganu. – Hoj, jak často sokol nový pod Balkánské letí krovy v pěknou službu lesů pánu! [7] A jak se to Turčín třese, „Kirdžali“, kdy vzduchem letí, sokol kdy se v kraje snese s sokolíky ve zápětí. A což rája utýrána! jak ta vítá lesů pána, jaký svátek jemu světí! – Však co dnes mu rmoutí duši, v čacké tváře chmůry tělí? Co klid Kirdžaliho ruší, že se dneska neveselí?.... Kolem věrní sokolíci: v pěsti šavlu posestrici s divokými stojí čely, divoké své písně pějí. Zatím zraky jinou dumu – o úrodné ráji v rumu bleskem blesků vyprávějí.... „Ještě včera rája svěží, dnes již ve svém rumu leží; ještě včera v plesu reji živě kvetla pod Balkánem; ještě včera v růžné pleti, dnes zhynula jataganem. Však smrť horší jataganu v harem býti pochovánu vilných Turků do objetí! 8 Padla rája, sláva padá. Kněžka ráji, růže skvělá, ve haremu hyne, zvadá, hyne Jela, hyne – Jela!“ – Co dnes mutí vůdce duši, co klid Kirdžaliho ruší?... II. II.
 Na kobercích drahých látek, v stěnách pestrých drahokamů, v zlata skvostech, perlí zdobě eden baša stvořil sobě. – Plane skvělý baši státek z odalisek temna chrámu, ze divanů dlouhé řady, ze kypící ňáder vnady, z křišťalových vodojemů, stavených zde v pestrém tému, z chrámu slastí – ze haremu. – Sta tu krásných očí hoří smělým bleskem smělé tužby, sta tu vnad se baši noří sladkým chtíčem v sladké služby.... V malém koutku lilje bledá jediná snad hlavu kloní, 9 a co oko klopí, zvedá, jasná slza skvostem zvoní. – Tvář běloučká – jakby sněhu obláček v ni smutek zavál; tvář tesknoučká, – jakby něhu temný vypráh’ žalu nával. Malý koutek ve haremu, ale žal v něm velký sídlí – malý koutek bolu tvému dali, Jelo, za obydlí! – Tři dny tomu, co ji litý, z rodné unes’ Turek chaty, tři dny tomu, co jí spjaty temnou mříží slunka svity, Tři dny tomu co zde touží, co zde vadne v temné ouži; tři dny juž ji baša šedý žárlivými stíhá hledy; každý den tu hladkým slovem, úlisnou a hadí řečí po vítězství práhne novém; každý den jí bolesť větší. Každý den ji eunuch smědý hrozivými stíhá hledy; každykaždý den a každá chvíle ze tří dnů těch – bolesť nová; – 10 každý útok dýku chová, útoků pak ve přesile. – A v té době bez naděje tichým retem prosba chvěje: „Marja, Marja, svatá panno, srdce mladé pochováno, pochováno, vrahem skláno – pomoz, Marja, pomoz Panno!“ – Ještě prosba z retů chvěla – temné čelo uviděla; temné čelo, rety chvělé, a ve tváři posměch stele... „Vrať mi ráju, vrať mi chatu!“ zaúpěla teskno Jela, „zůstaň svém si ve šarlatu, ale mně dej chudou chatu, v níž jsem první slunce zřela!“ Ale baša stáhne tváře jako k žasu, podivení, jako k prosbě, k roztoužení, a pak stařec mluví jaře: 11 „Ej, krásná panno! vysuš vábné oči: jest mocný baša, jenž se k tobě točí, jenž dlouho mezi ďaury jezdil, pílel po dívce, s níž by skvělý život sdílel! A hle! tu lovci naskytla se maně ta nejpěknější pobalkánská laně – ó běda jemu, srdce-li to ztratí: pak mušce vlastním cenu jeho splatí! Tisíce věrných k službě Moslemínů dám tobě, drahá, za tvou samotinu; nejskvostší divan ve haremu celém – jen jedno dej mi – místo v srdci skvělém. Měj svobodu vši, jakou harem chove, měj drahý beglik *), stěny smaragdové, měj život můj – i Boha svého vzývej, jen líčko zjasni, jen se rozezpívej!“ – Roztoužený, rozechvěný takto baša odpovídal, a s Jeličky obličeje odpovědi odvet zvídal. Jela bledá sotva dýchá. Hlava k prsům nakloněná, očka jako bezplamenná, ——— *) Poklad, jakým se jen sultánové honosí. 12 a ret chvěje slova tichá: „Všecky tvoje Orienty, všecky řízy, drahé kmenty, dražší slova, co je vnadí, svobodu mi nenahradí! Ale slyš!slyš!“ – a pablesk temný přes obličej přelet’ jemný – slyš„slyš! já přece v mysli rozpočíst chci, rozhodnouti, jasnými se zeptat čísly, k tobě-li mně srdcem lnouti. Do té doby, do té chvíle, hamamu než seznám léku, odlož zatím, statný Beku, všecky tužeb temné cíle! Pak – snad – – – “ Oko baši hoří, a ač nerad, přec se volným tvoří: „Nuže, Jelo, čekám odpovědi!odpovědi!“ – V ňádra skryla temné tváře, s tváří těžkou slzu – lháře – „Čekej, čekej, hamamu jen hledi!“ – 13 III. III.
 Noc. Již bercen světlovlídný po haremu záři dýše, vábný sne pak nádech klidný na zem kouzlí klamné říše.... Na divaně v lesku zlata zlatým kouzlem snů svých spjata odaliska. Z růžných tváří eden blahý smělci kývá, kývá, mizí, hyne, splívá a zas novou vzplane září. Eunuch skončil noční práci. Teď u vchodu v sen se tácí, dřímá, dřímá, – hlava padá – děj si spřádá – spí. – V té době dívka vstává, s tajnou bázní v chod se dává kolem zlatých vodojemů. – Rychle, rychle! rozbřesknutí doba do hamamu nutí, rychle, rychle! po haremu.... Jako Víla po pažitě bez povzdechu – beze stonu – jenom těžká slza v ronu zatřpytla se na balkonu.... Rychle, rychle volné dítě, 14 než zlý hamam probudí tě.... – – – – – – – – – – – – – – – – Prázdný vchod – již na úsvitě. – – – – – – – – – – – – – – – – Jakáť to bouř ale kolem? Celý harem vstává spolem, – děsný zmatek, pokřik, lkání, u východu bědování, postrach válčí s divým bolem! Před balkonem eunuch bledý – v ruce dýka, vpadlé hledy, z prsou rudý proud se stáčí.... hoj, jak jsi to dosnil, spáči! Baši hněv víc neschvátí tě. – Na kobercích drahých látek rozložil se strach a zmatek – – prázdný vchod – již na úsvitě.... Kolem na sta očí hoří, plachých očí temnou září, a z kypících tuch se noří posel šňůry děsných tváří – – A v té chvíli po haremu zahučí to v hustém tému: „Svatý Sávo! rozkoš vzpučí, kde si sokol zahajdučí!“ – A u vchodu v děsné výsky: „Zrada, zrada!“ odalisky. – – 15 IV. IV.
 Tmavých lesů pode krovem, věčných skalin v pevném hradě, mocný hajduk vládne slovem. Přísně soudí sokol vraha, kůlem soudí bismallaha! přísně soudí v přísné radě – běda mu! kdo stížen v zradě. – Hoj a co dnes pod Balkánem Kirdžaliho chmuří zraky? – Hajduci kol jako mraky, bouřné mraky nad koránem... Se rtů hučí divé zpěvy, ne tak zpěvy jako hněvy pomíchané jataganem. – Přísně soudí sokol vraha, kůlem soudí – bismallaha! „Hrdý bašo!“ Kirdžali zved’ hlasu k Turku, jehož s hlavou nakloněnou hajduků sbor před soud staví v jasu. „Hrdý bašo! Rája s půdou rozmetenou, krev nevinná, již jsi vylil v zlobě, oběti, jež v haremu kryl’s hroběhrobě, před soud Kirdžaliho tebe ženou! – 16 Přísně pak on soudí vraha, kůlem soudí – bismallaha! Však chci býti milostivým tobě, vyjevíš-li beze lsti a klamu, kam jsi poděl dívku Jelu v době, nežli sokol zalet’ do haremu!?“ Vzepnul hlavu, tváře smíchem stáhnul a pak baša v tyto zvuky sáhnul: „Rozvesel se, krkavčino lesů! že ti ptáček z ruky vyklouz’ hladký, a to z ruky ve svah rokle vrátký, odkudž tobě sladkou zvěst tu nesu! Allah velik! zavolal ji dříve, než-li pomoc z ruky hajdučivé, jako volá bašu k věčna plesu!“ – Kirdžaliho tváře chmury kalí, rámě klesá na hrozebnou zbrani – „Špatný hajduk, jemuž supi vzali holubičku zrovna před snídani!“ A sám ránu do hlavy si vpálí.... Zachvěly se lesů krovy, věčných skalin pevné hrady – soudil hajduk svými slovy, soudil rájou, soudil všady, nad Turkem i nad Balkánem, teď nad sebou lesů pánem vlastní vinu cizé zrady. – 17 „Kirdžali již dohajdučil!“ zní to skálou dál a dále. „Běda vrahu, vrahu krále, že též mřít se nenaučil!“ Po Balkánu šedém klestí stejné a jen stejné zvěsti: „Kirdžali již dohajdučil!“ – V. V.
 „Hoj! co nám to za mohyly skaliny zde objevily?“ – „„Svobodě jsem zde se učil, když jsem sobě zahajdučil.““ A k mohylám skloniv hlavu, průvodčí náš dává zprávu: „„První Kirdžaliho skrývá, v druhé Jela odpočívá. A tam lebce v oné výši pomáhal jsem stavět říši. – Věru, když jsem jí to zrodil, čas, bych též ji s tyče shodil!““ Dobře tak. Ať odpočne si: věru, že tu jenom děsí. – – A již táhnem cestou jinou; myšlénky však zpět se vinou. – 18
ZAVEDENÝ.
Vytáhnul dudák z vesničky, když první vstaly hvězdičky, hvězdičky blízko měsíce, a na bažinách bludice. A na bažinách do kola jak oheň půda plápolá, a jednakaždá bludička jako ta z nebe hvězdička. Hledí dudáček, hledí v dál, co zatřpytěl se jasný sál, po světlém bludic oděvu, beze vší hudby, bez zpěvu. Hledí, dudáček, nevěří, a k padolíně zaměří – však za ní také na cestě zajde si ku své nevěstě. [19] Oj, v padolíně blaze je, že srdce znova okřeje, a z ňader padá všechna tíž, a dudy tiskne blíž, a blíž, rozkoš mu tělem probíhá, až sluch ty tóny nestíhá, víčka se svírajísvírají, obrazy splývají na sladký sen. – Na dudy dudák nakloněn nevidí kola bludičekbludiček, nevidí milých dudiček. Slyšely, v kole slyšely, jak dudy kdesi zavzněly, jak dudy kdesi zahrály a v polou písně přestaly. A do páru se řadíce, táhnuly k dudám bludice: ve vzduchu bujně letěly divoké zpěvy zapěly. „Hoj, hrej dudáčku, chutě hrej, ať počne na bažinách rej, hoj, hrej dudáčku, hrej, s námi se v tanec dej!“ 20 Mocná tě noci kouzla síť – a běda komu promluviť. Chladné je lůžko v dolinách, vlhké podušky v bažinách. Zná dudáček ty pověsti, by nedal se hned zavésti; a rety pevně přitiskne, že kapek dvé z nich vyprýskne. A blíž po dvou se řadíce, vespolek tančí bludice – a ve vzduchu když letěly, divoké zpěvy zapěly. „Hoj, pusť, dudáčku, mimo strach – což veselo jest na bahnách: tanečnic lehkých na žádost, a dneska u nás vzácný host. – „HojHoj, pusť dudáčku strach!“ Poslouchá dudáček ten zpěv a před sebou zří divný zjev: po dvou bludicebludice, po pěti ve vzduchu náhle mizeti, a sotva dvě se vytratí, čtyři se z bahna navrátí. 21 A záhy větrem křepčíce, již blížejí se bludice – ze dola k němu přiskáčí, až hlava se mu zatáčí. „Hoj, skoč, dudáčku, jenom skoč, a s bludicemi se zatoč – však nevěsta tvá spanilá jinšího sobě zvolila. – Hoj, skoč, dudáčku, skoč!“ Poslouchá dudáček ten zpěv, a do hlavy se žene krev, a slza oko zasmutí, a za ní jedno vzdechnutí – – Zachechtají se bludice, po dudákovi křepčíce, po dudákovi, po dudech – běda, kdo zapad’ ve bludech – A když si dost s ním nahrají, svatební lůžko chystají, tož lůžko co ty doliny, a za podušky bažiny. Nepřešel dudák dolinou, zapad’ on, zapad’ bažinou. 22
ÚNOS.
Vyletěly z houští vrány, rozlétly se na vše strany. A vyrazil sokol mladý těsné, těsné za ohrady. A nebyl to sokol mladý: junák, o němž povídali, povídali, písně pěli. – Za sokolem sokolíci, letí, letí tři mladíci: „Hoj, vy vrány, černé vrány, z daleké-li jste vy strany? Zvěstujte mi pravdu pouhou, co vám přišlo v cestu dlouhou?“ „„Viděly jsme blýskat meče, viděly jsme, jak krev teče. A jak paní bledou, bledou, lupičové v poutech vedou.““ 23 Pověděly, odletěly. Meče junců pozavzněly, pozavzněly v modrou dáli, lupiče v spěch pobádaly. Za sokolem sokolícisokolíci, letí, letí tři mladíci. Pospíšili, dohonili, čtyři meče zasvítily. „Hoj, vy děti, čertů děti, naučím vás unášeti!“ Zablesknou se lité meče v kvapné seče – nikdo jim víc neuteče. – Paní krásnou, paní bledou sokolíci zpátky vedou. 24
DROTAR.
Zbudil se drotar v otčině, a zejtra – zda-li v cizině? – A při odchodu stará máť: „Bůh mně tě, dítě, brzo vrať!“ Vzal drotar sobě od matky tři drahocenné památky: za ňadra křížek uschoval, s nímž otec v svět již putoval. Do knížek zhaslé hvězdičky, vlas složil mrtvé sestřičky, a na líci, a na líci slzičku matky perlící. Tak putoval a mnohý les, dolinu mnohou přešel dnes, a včera ještě v otčině – – oh, smutno, smutno v cizině! [25] A putoval, však srdce to k domovu často zalétlo, a putoval, však duše ta k matičce spěla ze světa. A když ho s prací odbyli, slze tvář jeho nekryly, jen ústa, ústa spanilá dlouho se s křížkem pojila. A když ho z dvorů vyštvali, slze tvář jeho neznaly, jen mrtvé sestry tiskal vlas s knížkami k srdci zas a zas. A když ho neznal žádný krov, zpomněl na matku, na domov, zpomněl na slzy v otčině – och smutno, smutno v cizině! Však někdy přece drotaru též dostalo se po daru. Tu děkoval a zašeptal: „Aby Bůh stokrát zpátky dal!“ Však jednou přec tu cizinu zamění za svou otčinu: a při shledání stará máť: „Bůh rač tvůj návrat požehnať!“ 26
SOKOLÍCI.
Na horách, lesích pospolu rodina mladých sokolů, a hnízdo jako na stráži – běda! kdo sem se odváží. Má každý sokol růžici, to zahnutou svou šavlici, a má on srdce citlivé, to k Turku vrahu nejdříve. Běda mu, běda! Turčínu, jenž vzbloudil v jeho rodinu: tu blýskne sokol ramenem, zchvátí ho jeho plamenem. A na horách a na lesích jaký to potom slyšet smích! a skaliny zní dokola, že břitký jat’gan sokola. [27] Zajel si aga na hory, na hory jejich komory – však má on zbraň a vzácný skvost a Moslemínek dosti, dost. Nezná se aga na lesích, a do kola jaký to smích!“smích! tu hnízdo jako na strážístráži – běda! kdo sem se odváží. Kol ohně sedí pospolu rodina mladých sokolů, a po těle všem ze strany tu řinčí ostré jat’gany. Zhlédl je aga, zhléd’ je sbor a nepomyslel na odpor, zhlédli ten dlouhý v kole řad a chystali se na výpad. Nepřijel aga nikdy zpět, nikde ho zpátkem nevidět – jen v prostřed kola na tyči jakási lebka visící. A znovu ples a čilý smích na horách slyšet na lesích; a Mosleminky pospolu s rodinou hýří sokolů. – 28
BARKAROLA.
Ticho s hora, ticho z dola, v lůno svoje večer volá; a vábných toní vlnek – zvoní mladých plavců barkarola. V nočních mlhách světlo kmítá strmé věže ze bairaku – ve věži tam islamita v odalisek stopen zraku... Co tam skvostů, ametistů, jak to baša ruce spíná! k tomu ještě roj houslistů a drážlivá hudba, líná... Políbků a objímání! – pozapomněl baša zcela, jak se dole k namlouvání střelba pušek rozhučela. [29] A než opěť bradu šedou osušil si od líbáneklíbánek, klesl bairak v tůni bledou a gondoly odnes’ vánek. Ticho s hora, ticho z dola, v lůno svoje večer volá, z vábných toní vlnek – zvoní, znovu dále barkarola. 30
ILJA MUROMEC.
Nezvoní to zvonec volný Černigovské kolokolny: zbroj to zhoubná lesem, plání Ilje Muromce vyzvání. Jede Ilja skokem, tryskem na koníku bohatýrském. Na koníku, na orlíku k Kyjevskému kostelíku. Hoj, ten lesík Černigova mnoho dravců v sobě chová. Mnoho dravců oko vidí – nejdravější ale lidi. Proskočilo slunko mraky a zasvitlo nad oblaky. [31] „Oj, ty slunko, nebe oko, sídlo tvoje převysoko! Z vysokého svého sídla, tajná vidíš země zřídla. Či vidíš též do lesíku na úklady rozbojníků!?“ Odpovídá slunce jemu k lesu pohlednouc ku tmavémutmavému: „Chystej šavli, připrav ránu na úkladnou karavanu. Štít srdečko jaré skryje a šavlenka vraha zbije.“ Chystá Ilja šavli, ránu na úkladnou karavanu. Na srdci druh jemu silný, to štít jeho nerozdílný. – A tu z křoví hejno zběře vyrojí se na loupeže. 32 Zasměje se Ilja s chutí a kalenou střelu nutí – rozbojníky pozasmutí. A za hvizdem druhé rány strach se zmocní karavany. Všichni samozvanci hosti dají se mu do milosti. A Ilja je moudrým slovem propouští zas za domovem. A to, že je junák pravý, na mstě nepohledá slávy. 33
PO KOZÁCKU.
Oj, v palance život pravý! kolem krbu junů dvě stě, dvě stě junů, a z těch nikdo nezatouží po nevěstě. A zatouží v prázdné chvíli po kobze a zlaté strunce a pak při ohnivé dumě po své žínce – po burunce. Někdy sobě pozaskočí ve divokém ve kozáku, a pak někde vybijou se, jak se sluší do junáků. Padnul-li kdo dýkou vraha z kruhu jarých kozačenků, nasypou mu se závistí mohylečku za panenku. [34] Nasypou mu mohylečku, kalinu mu v hlavu dají a pak ještě ku rozchodu pěkné dumy zazpívají. Tak to dobře v šíré stepi, tak to dobře po kozácku – ženou kozák nebabí se a umírá po junácku.– 35
HOVOR VĚTRŮ.
Zašumělo v lese, a u černé skály, u skály černoučké dva se větry spjaly. Zahovoří prvý sladkým básně retem: U„U skály černoučké končila pouť světem!“ Zahovoří druhý trpkou notou slova: „Pod skálou černoučkou chýžka její nová!“ [36]
PLÁČ PO MRTVÝCH. (Jihorusská národní pověsť.)
Na hrobě syna dlívala a smutně lkála, vzdychala; a každý vzdech ten matičky tu provázely slzičky. A rok za rokem konec bral, a v ňadrech pořád větší žal, a slzí tolik na zracích, co hvězd ve modrých oblacích. A nářek vniká v oblohu, že rouháním to na Bohu, na Bohu hříchem, na lidech – a syna tíží každý vzdech – – „Ach, lidé, dobří lidičky, jak mohou vyschnout slzičky, jak může vyjasnit se zrak, když v očích syna těžký mrak?!“mrak?! [37] „AchAch, lidé dobří, v žalu mém poraďte radu po moudrém, ach, poraďte a řekněte, jak možno spatřit dítěte?“ „„Jednou se za rok duchové scházejí v lodi chrámové. Ty-li chceš syna vidětividěti, na hřbitov musíš pospěti a pro všelikou příhodu mít kohouta v svém průvodu!““ Kohouta skryje v zástěří a ku hřbitovu zaměří. A právě půlnoc – mrtvých čas – a z věže hučí, zvonu hlas, dvanáctkrát hučí teskný zvuk – hoj, jaký to pod kříži hluk!? Po dvou umrlci v dlouhý řad, a v zadu jeden s nimi mlad’: ten matný zrak a strhaný divoce koulí na strany, a v ruce slzí nádobu, co za ním tekly do hrobu – – – 38 Jak v průvodu ho spatřilaspatřila, zděšena přes zeď skočila, přes zeďzeď, co hřbitov hradila, a na dědinu pádila. Však již ji zahléd’ mrtvý host, a v půlnoci skok lehký dost – tož jeden ku zdi, druhý přes a třetí za matkou ho nes’. A matka letí bez dechu, a mrtvý za ní v pospěchu; za nimi horem v tuž stranu hladových hejno havranů. Vidí to matka, slábne již – a umrlec vždy blíž a blíž. Hoj, těžký, těžký je ten šat, zdržuje divý její chvat: strhla a sborník shodila, co mnohá léta nosila: Rozsápe oděv umrlec a pádí za ní, pádí přec. 39 A matka zrychlí ještě spěch, ač nohy slábnou, slábne dech. A ze vzdálí jak bludička již zableská sem lampička, zableská lampa, okno, chýž – však umrlec jí v patách již. Hoj, těžký, těžký je ten šat, zdržuje divý její chvat: tož dušegrejku shodila, co ve svátek jen nosila. Rozsápe oděv umrlec a pádí za ní, pádí přecpřec. „Hoj, počkej, matko, počkej jen – přetěžký mrtvého je sen: tvé slzy hůře závaží na pokoj jeho doráží!“ A zachechtá se divoce a rozpne náruč široce, studenou náruč po matce – – A matka vidí rodnou chýž, však bez sil klesá na práh již: za sebou slyší dutý hlas – a ještě skok – a klesá zas – – 40 A tu pojednou milý zjev: kohoutí slyšet z klínu zpěv, a co ten zpěv a co ten zvukzvuk, přestala bouře, přestal hluk. Upadl rázem umrlec, nedostal starou matku přec. Do chýžky své se dostala a měkce sobě ustlala, ustlala, více nevstala. – ***
Po kraji zkázka jediná: nešťastný nářek pro syna – však blaze rodičům se sní, když dítky pro ně zaslzí. – 41
KALINA.
Oj, stojí, stojí kalina a u ní mladá dívčina, kalina suchá, povadlá, dívčina bledá, vychřadlá. Uroní slzy mladičká, Uroníuroní z hrdla slovíčka: „Vsadila jsem si kalinu, když bratr můj jel v cizinu. Kdy jsem mu na kůň dala meč, jakou to ke mně choval řeč: „„Oj,Oj, sestro, do zahrady spěj a kalinečku zalévej! „Vzejde-liVzejde-li v pestrém rozvití, tož blízké naše sejití; povadlou však-li uvidíš, tož nevrátím se nikdy již!“již!‘ [42] Povadla mně, ach, kalina, nevrací bratra cizina – – daleko jsou ty mohyly, v něž cárské orly pohřbily. –pohřbily.“ 43
ZTRACENÁ.
Za večera prý odešla kams’ mezi snivé skály, a překrásné dvě slze jí na zraku tichém stály. A povídala, že je zem jen cestou na nebesa – pak ztratila se, ztratila u skály v prostřed lesa. [44]
UMÍRAJÍCÍ MATKA.
Světnička šerá; bílý vzhled, po tvářích perle kanou, tak jasné, však ne vroucí tak, jak ty u lože stranou. – Tam v lůžku máti nemocna svou touhu k letu nutí: „Můj Bože, jenom okamžik mně přej ho k obejmutí! „BychBych dala jemu naposled své požehnání vřelé, jež jsem,jsem co dítku vlíbala v to čelo, v oči skvělé!“ – Však venku temno; v světničce řeč tlumí tiché lkání – – Syn ještě nejde – matka již všem dala požehnání. [45] Však ještě oči pozvedá, zda na prahu se mihne? – on dosud nejde! – achAch už snad ji živu nezastíhne. A úzkosť svírá bledou tvář, dech víc a více vázne, ret křečovitě trhá se a oko žití prázné. A on tu není.– – Náhle však, jak v těžkém polosnění naposled matka vzchopí se, a hle! jak tvář se mění. Tu novým žitím vzplane zrak a ústa ticho věští: „Můj syn, můj syn již přichází, vidím to v blízku štěstí!“ A ještě chvíle – na prahu v tom čekaný se jeví, a čili dřív se radovat, neb zaplakat máť neví. Jen na srdce ho přivine, jen sladce líbá v čelo, co všecko požehnání již se na hlavu mu schvělo. 46 Pak ústa ještě zašeptnou: „Žij blaze, dlouho – synu – “ a syn už tiskne v náruč svou jen mrtvolu matčinu. Tu samé nízké světničce po tvářích slzy kanou, však jasnější a vroucnější jsou ty nad ložem stranou. – 47
CIGÁN.
Svůj v lesích prožil mládí čas, byl při tom vesel zas a zas; o bolu neměl ponětí v cigánky hebkém objetí v divoku lesa. Ten prošel křížem, na strany – však dnes že nic mu do rány? než bez kořistě obrátitobrátit, raději sám se utratit v divoku lesa. Ha! teď mu přišla do cesty, překrásný dar v klín nevěsty – již spouští, rána vyletí – – jaké to bude objetí v divoku lesa! [48] V tom padne druhá – krátký vzlyk – a za ní hučí revírník: „Jen těš se na to objetí! – má puška srny závětí v divoku lesa!“ Čekala dlouho pod stanem... „Co se as stalo s cigánem?“ – A když se dlouho nevracel, druh za něj lásku oplácel v divoku lesa. 49
BLEDÝ HOCH.
Nevěstu jako anděla do lodi vedli do kostela, a bledý hoch zad v průvodě cos o zlé šeptal nehodě. A když s ní byli v předsíni, byla jak svatá v svatyni, a bledý hoch kdes v sloupení snad v slzách dlel, snad v modlení. Když vstoupili pak před oltář, zvědavosť kryla lidu tvář, a bledý hoch též na něm tkvěl, až pramen z očí vyprýštěl. [50] A když jim sluha svěcený vyměnil snubní prsteny, nebylo více v kostele jich ubledlého přítele. A když je vedli z kostela, nevěsta blahem hořela – a vzkřik se ozval ze zdola. že bledý hoch jen – mrtvola. 51
NA LIPANSKÉM POLI.
Zapadlo slunko na lipanské pláni, zapadla sláva v temné kurhany. On na návrší hlavičku svou sklání: „Ó Lipany, ó děsné Lipany!“ A černá mračna nad hlavou co táhnou, a temné chmury těžkou hlavičkou, a černé pláně po krvi co práhnou, on takto mluví s dobrou šavličkou: „Slepého reka drahokame, odkaze, po vlasti vrahu rubal’s hlavy, po Praze, než srubli tvoji vrazi s Pražany – – Ó Lipany, ó černé Lipany! [52] „PěknátěPěknátě služba, hochu, Pražanů; chceš do služby, chceš dítě Lipanů? Egyptské hrnce, krev i kuběny – jaké to dostal bys, hleď, odměny. „VšakVšak lepší já ti, hochu, uchystám: své srdce vlastní v odměnu ti dám, bys nezřel kalich v ohavě a ztýraný – ó Lipany, ó smutné Lipany!“ – – Zalkála mračna pláčem nade plání, zalkála nad šedivou hlavičkou; ta k prsům němo bojovným se sklání, jak hovořit by chtěla s šavličkou. A po návrší bujní větři pláčí nad chrabrých bojovníků kurhany, a jeden povzdech přírodou se stáčí: „Ó Lipany, ó zradné Lipany!“ – 53
PASTUCHA.
Ve srdci jemu smutek vznik’, a slza padla na trávník. Na flétnu prsty položil a smutné zvuky vynořil. I vzlétla píseň do vzduchu: „Ach kněžny není pastuchu!“ Po lese kníže na honu: „Jaká to hudba do stonu?“ A flétnu rozťal v mžiknutí – „Již hrej a zpívej po chuti!“ I zalkal pastuch do lesa: „Již srdce tebou nezplesá!“ A zalkal smutně do vzduchu: „Ach kněžny není pastuchu!“ [54]
Čásť II.
[55] Z PÍSNÍ.
I.
Tu lásku táhne světa dech, Tu lásku táhne světa dech,
 jak slunce vodu z potoku – vysvítne náhle z oblaků, vypráhne slzu na oku. Ba lásky v světě ubývá, a jest-li někdy vymizívymizí, což, budou, bože! lidé ti,ti jak puky jarní bez mízy. Tož prosme, drahá, boží moc, když nebe v mrak se halívá, by nedala též znáti nám, že lásky v světě ubývá. [57]
II.
Hvězdička vzešla na obzor – Hvězdička vzešla na obzor –
 oj, hvězdo, hvězdo moje! buď světlem mým, a paprsky nechť jsou mých písní zdroje. A byly. Setkaly se dvě haluzky různých stromů, a byly celým světem si v tom svatém srdci – domu. A láska jim tu na oltář spustila věčné zdroje – což, příjemný to srdce svět, ten svět náš, hvězdo moje! [58]
III.
V svém srdci trůn ti zbuduji, V svém srdci trůn ti zbuduji,
 jej lásky slzou posvětím, tou slzou vřelou, stíženou tak často světa prokletím. Což je v tom světě blaha stezk! jen v jednu jsem se zahleděl, leč nebyla jim po chuti, – a já jsem zpátky nevěděl. Teď trůn však v srdci zbuduji, jej lásky slza posvětí – či nebude-li dobře nám, mé děvče milé, v prokletí? [59]
IV.
Což, je ta cesta trnitá, Což, je ta cesta trnitá,
 ta úzká cesta do ráje, kdy svobodnější myšlenka tvou hlavou někdy zavlaje. Jen z hůry zove píseň mě, a za mnou skřípí nahota – ba, dal bych, moha uniknout, snad všecku touhu života! A v dáli zříti ve mlhách skreslenou prlsky podobu – můj Bože! usmrťte mne hned, jen žádnou, oči, porobu. [60]
V.
V tvém srdci ráj můj rozložen, V tvém srdci ráj můj rozložen,
 nadarmo zpátky pohlížím – ach, neunikne nikdy víc, kdo zapsán lásky obtížím. Snad bude v den můj sluncem plát a květy sázet přede mnou, snad zapěje mi na konec svou smutnou píseň dojemnou. Snad bude pěvci strunami, jenžjež vábnou dýší prostotou – či nemůže-li také mu být velkou jeho Golgotou?! – [61]
VI.
Tvář tvoje tichá hladina, Tvář tvoje tichá hladina,
 ji bouře zřídka rozpění, a rozpění-li, nikdy víc tam plavci není spasení. A já jsem také s lodí svou plul tváře tvojí hladinou, i vznikla bouře v oku tvém a strhla v tůni loďku mou. A stopila ji divoko a metla vodu vysoko a zanesla mne na dno své – do srdce tvého hluboko. [62]
VII.
Ach, oči, oči lásky mé, Ach, oči, oči lásky mé,
 z vás lahodu můj bere duch, vy tvůrkyně jste citů mých, vy myšlének jste žirný luh. Mně, kdy už blaho hasnulo, tu zaplály jste v cestu mou, a nová zora objala mou duši chladem stísněnou. Vy mé jste nebe, můj vy ráj, a citů velkých plodný sad – než ach, vy oči, proč jste též můj nebezpečný z ráje had!? – [63]
VIII.
Já nezpívám: Tys život můj; Já nezpívám: Tys život můj;
 bez tebe žádné lahody, bez tebe pole citů mých nevydá světu úrody. I nezpívám, že zahynu bez tvého oka bercenu, bez tváře tvojí hladiny a lásky tvojí plamenů. Však zpívám, že Bůh stvořil ráj a dva v něj mladé lidi dal, a modlím se jen, aby jim ten lásky ráj vždy zachoval. [64]
IX.
V tvých očích najdu posilu – V tvých očích najdu posilu –
 kdy duch již klesá zemdlený, tu vláhu lejou v srdce mé ty svěží lásky prameny. A jako chodci na pustě, kdy studánka se objeví, tak na rtech tvojích bolesť má zas nalezá své úlevy. O, což bych věčně zmírat chtěl, by oči tvé mě křísily, a úst zázračná studánka zas nové dala posily! [65]
X.
Buď vždycky věrna v životě Buď vždycky věrna v životě
 a nezapomeň na lásku – jest mládě to, a běda mu! kdy máť svých trhá závazků. Buď vždycky skromnou violou, jako ta píseň z národu, jež chýžkami se províjí a v milou zvučí lahodu. A jako anděl z písně té, a jako moje otčina, když kol ní tonul v hříchu svět, buď čistá vezdy, nevinná! [66]
XI.
Já v zraku tvém čet’ pohádku, Já v zraku tvém čet’ pohádku,
 že jinoch k slunci putoval – a v cevách mojich horečný jakoby žár hned koloval. A v srdci jako na jaře mých citů sněhy roztály, a v očích jako ve hvězdách tajemné světy zaplály. A v snivé hlavě orlice svým křídlem jasným zachvěla, a ve výsostech mysl má svou velkou lásku viděla. [67]
XII.
Na chladných skalách národů Na chladných skalách národů
 chtěl city své jsem zahubit, na šírém moři nešťastných chtěl myšlénky jsem pohrobit. Chtěl jsem být tvrdým, tvrdším skal, a nepoznati v hříčkách svět, chtěl jsem být jako řeky proud, jenž bez chvění rve z břehu květ. A tu tys přišla, vesno má, a s tebou lásky květiny – ký div, že jsem pak měkším byl a citnějším té dívčiny? – [68]
XIII.
Tu jiskru svata plamene, Tu jiskru svata plamene,
 již láska v srdci rozžala, tu jiskru dálka nezdusí, jež mezi nás se upjala. Tu jiskru chladný hrobu dech, ni na sta smrtí nezruší... tu jiskru jsem si proměnil svých svatých citů na duši. A duše má, ta jinou jest,jest než vaše nikdy nemroucí: má duše stále umíráumírá, a věčně žije horoucí! – [69]
XIV.
Zazvučte, struny, ku oslavě – Zazvučte, struny, ku oslavě –
 já zvédám pohár pěnící. máMá píseň jest již dokonána, a kněz tu čeká světící – – – A za ním vizte sluhy jeho – mou báseň kladou na oltář – – již dým se kolem hustý valí, již probleskuje zlatá zář... Ach, zdržte! či mám všecko světu na obětnici jeho vznést – ? achAch, slyšte! láska, vroucí láska tou velkou mojí písní jest. –
[70]
TY’S BYLA HVĚZDOU...
Ty’s byla hvězdou z vysoka, a já co noc byl hluboká, a jeden pohled, jeden svit mně upad’ chladné na líce, a jeden záblesk, jeden kmit – a noc mi s tváří sletěla. I bylo slastí tisíce, když upad’ chladné na líce, když zář se na nich prostřela. [71]
JAK JSI MI DRAHÝM...
Jak jsi mi drahým, dítě mé, přec někdy sobě řekneme, až bude jenom luna plát, a na srdce své večer zvát, až sami budeme. – Zrak do zraku se ponoří a sta nám světů vytvoří... my zvolíme si ale ten, jenž lásce pravé utvořen – on všecky pokoří. Ret ku retu se přivine a sta nám loděk připlyne... my zvolíme si ale tu, jež lásky nese ku světu, mé dítě nevinné! [72] Pak srdce naše zatlukou, že láska pevnou zárukou, jež v srdci blahu hledá stan, jí otevřený do kořan tajemnou náukou. A povíme si, dítě mé, jak milovat se budeme, jak nebe se nám otevře, a země na nás zanevře – – jen až se sejdeme!... 73
HVĚZDIČKY.
Hleďte na hvězdičky ve klenuté loubi, jimiž sobě obláčkové modrá čela vroubí; hleďte na ty skvostné desky k tajné bohomluvě, v něž jsou rytá slova zlatá jako ve předmluvě. A kdo ona písma s nebes přečet’ blanky, tomu v srdci rozvily se osvěty červánky. Ten se povznes nade druhy písní svou a činem – v zemi staré, v zemi útrap, ale v žítižití jiném! [74]
JARO.
Nuže do díla jara do hutí, zašumělo k nám zlatou perutí; zašumělo k nám v sladké předtuše, že mu rádi otevřeme bránu do duše. A kdo váhal by v líném zátiší, nechť ho Pán Bůh sám v prosbě neslyší – nechť se zavře mu jara skvostný chrám, a on v líném zákoutí buď pohřben sebou sám! [75] Však kdo ruku svou k práci přinutí, nechť mu jara ji sílí přilnutí, nechť mu otevře jara skvostný chrám a nechť pozná svého blaha hvězdou že je sám! 76
LÉTO.
Ba, že jsem si našel bránu do léta – srdce moje pučí, potůčkem mi zvučí, květem rozkvétá! Ba, že jsem ji našel v černém oku tvém, a tou brankou vkročil, a to léto zočil v srdci růžovém. O, jen nebýt nikdy jesně po létulétu, by nedozvučelo a nedopučelo srdce ve květu! [77]
V DÁLI.
I. I.
 Daleko nocí zahalen, ve prsou první lásky žalžal, já stál a lkál jak mráček ten, jehož teď obzor vyplakal. Ba vyplakal, však vyjasnil zas k nové slasti modrou líc – – já stál a lkál jak mráček ten, jak obzorů by na tisíc... II. II.
 Vy smutné skály kolkolem, vy věků hrdé stavení, má slza v vás si ustlala a bolu není skončení? Má slza v vás si ustlala, když zaupěla ozvěna, když zastenal ten šedý les „Je ztracena, je ztracena!“ [78] III. III.
 S mým srdcem zmíral obraz tvůj, ne obraz tvůj, jen myšlení, že čas ti srdce vyhojí a stesky tvoje promění. Však tvé-li srdce vyhojí a proměnou je rozvlní, pak tisícerou bolestí mé rozervané naplní! 79
NAD HROBEM MATČINÝM.
I. I.
 Když vzkázali mně, že jí více není, že na rtech s žehnáním mně skonala, již nevím aniani, zda mé slunce zhaslo, aneb má duše býti přestala. A když jsem poklek’ na čerstvém tom hrobě, v němž poklad nejdražší můj tvrdě sní, ach, nevěděl jsem, zda to matička má, aneb má touha tlí v něm poslední. II. II.
 Umlkly rety, jež mi naděj v duši, a novou sílu vdechly v bolesti; to drahé srdce více nezabuší pro syna blaho, syna neštěstí! A oči, které láskou vroucí plály, když bolu syn jsem opustil svůj práh, když temné cíle se mi otvíraly, ty oči hynou, hynou v věčných tmách. Jen jasný obraz v mysl vekreslený krvavým štětcem lásky synovské, jen podoba ta svatá bez proměny v mém srdci našla prahy domovské. [80] III. III.
 Bych vzkřísiti ji z věčného moh’ spánku a v oči sadit nový žití květ, ve tváře vdechnout jarou zář červánku a v srdce lásku pro celičký svět; bych požehnání vpečetil v ty rety, jež uzamknul mi navždy věčný sen, pak rád bych dál žil ten svůj život kletý, byť novým hrobem každý měl být den. IV. IV.
 O, kdybych moh’ to srdce dát, kde chladné staví kameny, a duši svoji rozložit tam na ně v bolu písmeny; pak jistějistě, kdo by řeč tu čet’ a slavný kámen – srdce zřel, ten mluvu tu by pochopil, však ret by jeho oněměl! V. V.
 Viděl jsem ve snu obraz ten, jehož jsem výše boha cenil, jemuž bych život v oběť dal, by podobu svou neproměnil. 81 Pak uzřel jsem ho podruhé, – ne ve snu já, leč ona v snění, a snad bych tenkrát zhynul rád jen za kratičké probuzení! VI. VI.
 Byl jsem kdys také junákem, rád vesel živ a světu rád, jenž vonným blaha oblakem mé žití halil napořád. Teď hledím teskně nazpátky – ach, místo těchy všude žal! a samo srdce od matky jsem na hrob její vyplakal! VII. VII.
 Ty neplač, neplač družko mého bolu, a neroň slzy z teskných oček svých; já vím to, vím, že trpíváme spolu, však slzí těch víc nerad viděl bych! Leč ty, co padly s krásných už tvých očí, ty slzy svaté prosté sdílnosti, mé srdce si ve vínek jasný stočí, a památku tu schová s vroucností. Ó věř! by viděla ty svědky pravé, jež bez přísahy odpřisáhly žal, snad, kdyby dřív jen děsnou kletbou chvěl se, teď ret by matky tobě požehnal. 82 VIII. VIII.
 O ušetřete srdce mé; jest ono truchle zbodané, o pomněte, jak slunce zas, i ono též snad povstane... A setřte sny mé bolesti, ty teskné zimní obrazy, neb pomněte, i temnou noc že nový den vždy provází! IX. IX.
 Dlouho jsem, dlouho klečel na tom prahu, jenž tebe, drahá, v temnou uved’ říš, jenž jak zlý démon mému podal blahu tu jeduplnou, a bezednou číš. A jak to jaro odcházelo z kraje, tak táhly v dálku zlaté moje sny; po době blaha, době sladké báje pad’ v duši mrak a s mlhavými dny. Jen někdy ještě vychází mně z temna sluníčko jarní zahalené mhlou, a to, matičko, doba předojemná, kdy vzpomenu na velkou lásku tvou! X. X.
 Zapadalo slunce, odcházela vesna – vidíš-li, matičko, vidíš-li to ze snasna? 83 Napadaly sněhy na to svaté pole, pokryly srdíčko, co tu dřímá dole. A loučil se junák od matky v té době: „S bohem, vesno moje, matičko má v hrobě!“ XI. (Otci.)
O, sněhy, sněhy, teplý plášti půdy, což jinak je, když osejete vlas; tu, co vypučí ze srdce, jsou trudy, tu v chladnou zimu změněn letní čas!... O, otče drahý, když jsem zřel ty slzy a slyšel první ze rtů tvojích vzdech: „Ba přijdu, drahá, přijdu k tobě brzy!“ tu srdce pukalo mi v bolestech. Ach, již ti děsná náruč smrti vzala tu, s níž jsi prožil dvacet blahých jar, tu, kteráž vrásky s čela zulíbala, tu matku mou, a s ní též poklid, zdar. 84 Ach, otče, otče, zůstaň ještě s námi, neb blahu dítek připozdívá se, a cesty jejich temny, málo známy, a všudy, všudy šalba skrývá se. O, otče drahý, vyjasni zas čelo, zažeň ty chmury záhy naseté, hle! v oblohu již slunce zaletělo, a příroda nám opěť vykvete. A matička ti žehnat bude v hrobě, když tichou slzou ohřeješ jí hruď – však nyní nelkej, jsem i já sirobě – – již slza prostá žertvou drahé buď! – 85
TROJÍ BOL. (V nemoci r. 1871.)
Netaž se, dívko, poubledlé tváře, jaké to v líci mé jest pohnutí – – jest smutná tváře znakem písničkáře, když chystá se pět’ píseň labutí. Či záruky mám, že mně jaro svěží zas novou číši zdraví naplní? – dál za jaro – – dál myšlenky mé běží, a kdo ví, kdy se zpátky rozvlní? Ty něžný mojich písní andělíčku, netušíš bouři, jakáž v hrudi mé – a klid, jenž vyryt na tvém měkkém líčku, ten klid zda bouři moji udříme?.. Tou v srdce mé jest trojí bolesť psána, že rozloučíme snad se na věky – – že tobě cesta žití vykázána, a mně že přístav temný, daleký. [86] A druhý bol, jenž ryje v stroji těla, měl v lůně matky se mnou počinek – ach, tenkráte se řkoucí nenaděla: „Ten klučík jistě padne za vínek,“ že záhy tak, na jaře svého žití odložit musím plamennou svou zbraň.. ach, že mi nelze cíle dostoupiti, to zvrátit hrozí prsa moje v pláň. A třetí bol – i ten ti na otázku? – co rozvlněný hučí okean, jak pochovat by obojí chtěl lásku, jež vedle něho v srdci našla stan. To líto mi, má dívko, neskonale, že pouta zdrtit sláb jsem národu, jehož jsem žíti přál si cti a chvále, neb zemřít za jeho tu svobodu! – – 87
RANĚNÝ.
Dívko, dívko, růže spanilá, zhoubná střela srdce ranila – – budiž vlídnou, léku dej! „Není bylin, není hojení!“ Oči tvoje bylin zkvetení, budiž vlídnou, léku dej! „Není jara, co je vyhání!“ Tváře tvoje jara usmání, budiž vlídnou, léku dej! „Není slunce, co je ohřívá!“ Srdce tvoje slunce ukrývá, budiž vlídnou, léku dej! [88]
VLASTI.
Ty matko matek nejdražší, kdy že se hvězda usměje, kdy v baldachýnu spočine tvých synů dávná naděje? Či věk ten musíš poznovu svou drahou krví vykoupit, či dříve musíš vlastní chrám zas nechat sobě vyloupit? Ó matko matek nejdražší, dost bojovníků za námi, a každé srdce dítkem tvým, a písně tvými vnučkami! [89]
UVÍTÁNÍ SVOBODY.
Volnosti zkvetla z haluzky, a zefír v svět ji nese, paprslek ze své pochůzky přidružil k svobodě se. A celá boží obloha ji líbá v jasné čelo, a slunce skytá od boha jí řasný šat na tělo. Tu sběhnou sem se lesové a šumným hlasem praví: „Chcem, svobodičko, sluhové být svaté tvojí hlavy!“ Tu přitáhnou i skaliny a temným hučí hlasem: „Chcem, svobodičko, družiny být tvými věčným časem!“ [90] A přiženou se větrové s podivnou také písní: „My budem věrní poslové tvých rozkoší a tísní!“ A zahovoří svoboda: „Mé buď vám požehnání; a blahá buď z vás úroda, jak z lidí pyšných ani.“ani. „NebNeb neuvítal nikdo z nich, jak příroda mne všeká, ač přišla sejmouti jsem hřích otroctví ze člověka!“ – 91
PŘED BOJEM.
Když nás březen seřadil co skály, matička se smála až oči plakaly. A my s srdcem jarým, s bujarostí v oku: Čekej nás, matičko, ale bez otroků! Čekej nás, matičko, ale ne již všecky: mnozí z nás tam skončí život snivý, děcký a pak v blahé slasti, v krásném květu činů přivinou se tobě k mateřskému klínu. Mnozí klesnou v lůno, z něhož děje kvetly, jež ti na skráň vtiskly diadém tvůj světlý, mnozí z nás tam skončí život snivý, děckýděcký, aby v tobě žily po věky pak všecky. [92]
VE CHMURÁCH.
I.
Znám tebe, matko svobodo, Znám tebe, matko svobodo,
 ne po tvém jasném obleku, znám tebe z pláče chudiny, z národů bědných nářeků. Znám tebe z krve prolité pod truchlým sluncem březnovým, znám tebe z pout a okovů, a píseň svou ti obnovím. Znám tebe z vzdechů siroby a z krvavého pohledu – znám tebe z bratrů neštěstí a divých plesů sousedů. Znám tebe jako matku syn, již vrah mu zabil v objetí – a bůh mi odpusť! retem mým že syna chvěje prokletí. – [93]
II.
My putujeme Saharou My putujeme Saharou
 bez naděje za bouře divé, a bůh ví, zdali v mrtvu tom kdes oko uzří oasy živé! Jen obloha, ta k naději rozsévá hvězdy nade pustou – však bůh ví, kde náš spasitel, by mlhu sejmul s očí hustou. Či není útrap skončení, a trpět nám jen v žití celém? či potkáme se Saharou též někdy se svým spasitelem...? [94]
III.
Krvavé srdce svobody Krvavé srdce svobody
 tisíckrát hořce probodané, kdy balsam zhojí rány tvé, a ku poznání lidstvo vstane? Kdy novou září zaplaneš do světa noční do temnoty, a život lidstva povzneseš nad katany a nad Golgoty? Bude zas lid tvůj svoboden svým snahám urovnávat cesty, či žalářem a korunou jen z trní vítat blahozvěsty? [95]
IV.
Pozvedni hlavu, matko bědná: Pozvedni hlavu, matko bědná:
 krahujec hrozí dítěti, a kolkolem do nedohledna nikdo, jenž moh’ by přispěti. Pozvedni hlavu. Z tvého oka zableskne dítku ochrana, učiníš tvora ze otroka, jenž vzpěje tobě hossanah. Pozvedni hlavu. Z tvého oka dítěti vzejde spasení a zlatou jemu sbije páku svobodné vůle, myšlení. Pozvedni hlavu, matko bědná: vrah neuškodí dítěti – vždyť kolkolem do nedohledna jen ty, jenž může přispěti! [96]
V.
Neproste boha modlitbou, Neproste boha modlitbou,
 on nevyslyší otroky – váš osud jako havran jest, jak jícen rokle hluboký. A každé slovo modlitby jest hříšným boha rouháním – neproste boha, otroci, již modlitbou a pokáním. Však až si dobudete den v svobody novém vzeplání, pak spadne těžká vina s vás, a netřeba vám pokání. A nový život do těla vám vdechne matka zbuzena – – však proste boha aspoň teď, by sílil vaše ramena. [97]
VI.
Ten prapor vemte do boje, Ten prapor vemte do boje,
 jenž vytrvalosť světu sluje, jenž ze vznešených největší vítězství svaté pravdě snuje. Ten prapor neste do boje, jest mocným on vždy voditelem – od něho prchá lačná smrť, s ním život v průvodu vždy skvělém. Ten prapor neste do boje, naň čerstvé věnce s lípy svite; tu víru mějte ve srdci, v tom znamení že zvítězíte! –
[98]
DVOJÍ HROM.
Rachotí hrom ze skrýše oblaků, a páry kapou vroucích ze mraků, a když se blesky křížem setkají, do bujných vod ku zemi padají, padají v kypré bahno hluboko, jako ta voda stříká vysoko. Však mocněji hrom dole burácí, když národ k poznání se navrací, mocnější blesky tu se křížejí, že v tyranů se ňádra zarejí; kdy slaví národ svobody den vzkříšení, hoj! to pak blesky věčné skály rozpění! [99]
ZE SKÁLY ŠEDÉ...
Ze skály šedé v blesků zápolení já patřil dolů v žírný vlasti luh, a oko slzí, prsa v mocném chvění – – zda pomůže nám v boji svatém bůh? O bože mocný! mnohým nepoznaný, a tím, co zná tě, často proklený, ty v oblaku své slávy upoutaný nezjevíš lidu spásy písmeny? Však já je četl – a má ústa písní hned vroucí zněla drahé svobody; a co pokryli osudové plísní, já vybouřit chci činy, národy. [100] Jen dej mi svoje pomazání svaté a hlásat půjdu druhé stvoření – že zrodila se svoboda ve chatě a nepřátely v bratry promění. Ze skály šedé v blesku zápolení já patřil dolů v žírný vlasti luh – a vzduchem letí pověsť v dumném znění, že z okovů se zvédá volnosť – bůh! 101
OTROKŮM.
I.
Ve struny bouřím, slyštěslyšte moji píseň, Ve struny bouřím, slyštěslyšte moji píseň,
 vy sadů krásných hluché kopřivy – hle, od východu záři v vaši plíseň již červan leje rudý ohnivý. A vy – vy v porobenství svém dál spíte a záře jeho ještě nevidíte? Hoj, vzkočte na své ochromené nohy a pouta vám z nich kletá odletí, již zničte svoje zhoubné černobohy, jižjež uvrhli vás v chladné zakletí. – Či posud v kletém porobenství spíte a spásy hlasu ještě neslyšíte? O, dravci lití, dravci svého těla, jež raděj’ černá pouta nesete, než byste zvedli skálopevná čela, v nichž písmo robství plane prokleté. O, proradové, kteří dosud spíte, či okovů svých ještě nezdrtíte?! – [102]
II.
Krvavé zejou z těla rány Krvavé zejou z těla rány
 a k šíji kleslé šediny; ve větru dlejí vaše stany a v hladu vaše rodiny. A srdce? kdo se po tom táže? – to dávno z prsou vyrváno – a málomocné vaše páže a hrdlo skuhrá: dolkáno! Ba dolkáno – vám lkáti sluší, vy slabochy jste silnými, vy robové jste tělem, duší a nechcete být volnými! [103]
III.
Vy nejste lidmi, nejste dílem toho, Vy nejste lidmi, nejste dílem toho,
 jenž tvořit chtěl vás dle své podoby; vám svěřeno tu mnoho, velmi mnoho, a vy jste děti hnusné poroby. Zahoďte pryč ty jasné tváře svoje, to larvy jsou jen vašich životů – ať uzří vesmír niter vašich stroje, ať uzří duší vašich nahotu. Vy nejste lidmi! shoďte ty své tváře, jsou příliš velkou skvělou ozdobou, kde duše nahá hyne bez vší záře, kde život plyne černou porobou. [104] Vy nejste lidmi! dolů s škraboškami, a přilby dejte na svou holou skráň, a nebudete parobové sami: a mnohá s vámi podruží se dlaň. Jen kámen nechať ještě mlčí nynínyní, kdy mrtvoly se v zemi obrací – hoj, vzhůru, vzhůru parobové linílíní: jen volnosť ku životu navrací! –
105
V ČELE CHUDINY.
Vypučel kvítek v stínu zlatých bání – chudobka – matka dítko zlíbala, a drsná ruka otce požehnání se křížkem v měkké líce vepsala. I rostl synek jako jasan v poli k radosti nekalené rodiny, a lidé složili v něj velkou roli, již hrát prý bude v čele chudiny. Míjela leta. Pod chudičkým krovem on záhy k ruce otci – kmetu byl, a práce obdařila tvrdým kovem tu ruku, kterou pílí zmozolil. Zdroj v hlavu velkých myšlenek se vnořil a v srdci z útrpení tkaniny odvahy blesky bystrým duchem tvořil, tak chystaje se v čelo chudiny. [106] A když už dorosťdorost’, hlásal slovo boží zedraným bratrů svojich šedinám, že pýcha sídlí v trůně, u podnoží, ní poplván že lidu stojí chrám. Tu napínali lukem sluchy svoje a křečovitě rvali šediny, v nichž rozdmýchal on nové žití zdroje a zřejmo stanul v čele chudiny. Na rány, které ruka nelítostná rozryla v těle bratrů ubohém, řítíc se na ně jako sáně zlostná, – již světlo dusit bylo úkolem; na rány tyto kladl balsam míru a odpuštění hlásal v krajiny – a znovu sílil zkřehlou jejich víru, mocněji stanul v čele chudiny. Tu v srdci cítil, jak tam oheň pálí, jak těžko dusit výbuch poroby, a když se tento oheň ven provalí, že cestou svojí mnohé pohrobí. A když zas viděl krev na tváři lidu, jenž nesl pouta sám jsa bez vinyviny, a matně patřil na otroctví bídu, tu vztýčil prapor v čele chudiny. 107 A byl to hustý příval smrtných koulí, když na barikády se řadili – tu olova kus toho k zemi schoulí, a dva zas jiní pušky nabili. Když po boku mu šedý otec klesl, řka: „držDrž se do poslední hodiny!“ on nezachvěl se – smrť za sebou nesl, než dokonal sám v čele chudiny. – 108
VYTRVEJ!
V tom boji velkém, slavský mesiáši, v tom boji svatém matky svobody, haj mužně skvosty myšlenky vždy naší a vytrvej vždy mezi národy... Když na tebe se tyran řítit bude a kraje tvoje proudy stopí rudé, ty s vrahem v boj se dej a vytrvej! Těch protivenství kalich dopij, smutku a nezachvěj se k slední krůpěji, a by tě jedem trávili svých skutků, ty obrň hruď svou svatou nadějí. A budeš silným národem co skála, že silných tak by světem našel zmála – jen hruď svou štítem krej a vytrvej! [109] Vol raděj temno tisíceré hrobu, než bys kdy sklonil hrdou šíji svou, však přijdou mnozí, kteří lidskou zlobu do knihy věčna mečem vepíšou. A když tak bouře zdoláš vlnobitívlnobití, ve skály zakotvíš své věčné žití – jen sílu svoji znej a vytrvej! 110
STARÝ LEV.
Na Bílé hoře lva nám pochovali, hermelín strhli s posvátného těla, korunu posvěcenou s hlavy sňali a vrahu vtiskli do pustého čela. Dvě staletí s ním národ mřel a mřelmřel, a přece povstal, přece nedomřel; a světem zavzněl jarobujný zpěv, že znovu povstal národ – starý lev! A národ, který po stechletechstech letech vstává, ten národ chcete znovu sklátit v hrob? Ten národ, jehož dědictvím je sláva, jenž nezhynul na hrotu vašich zlob? Či neslyšíte světem zníti zpěv, že znovu povstal národ – starý lev? A bude žít. Již hodina se blíží, kdy svrhne pouta, co jej dřou a tíží, kdy světem zavzní jarobujný zpěv, že znovu mluví národ, starý lev! – [111]
HAVRANI.
Letěli ptáci havrani, usedli kdesi na stráni. „Kam poletíme, braši, kam, kde posnídati bude nám? Kde lupič dostal odměnu – – nepoletíme po plenu. Kde blázen skonal samovrah, nebude černých ptáků tah. Kde ale matka v bolestech pracuje na poslední vzdech, a synové si v nesvoru na vzájem činí úkoru: tam poletíme havrani, tam bude naše snídaní: z hlavy jim oči vyklovem, a zasmějem se nad lovem!“ [112]
DĚLNÍCI PÁNĚ. (Z doby prohlášení franc. republiky.)
Hoj, chlapče, kladivo mi dej, co nejtěžší je v dílně, ním rámě své též navykej na tvrdé rány pilně; neb jednou doba přijde ti, kdy padne váha na ně, kdy svatý boj tě posvětí též na dělníka páně. Když já jsem v tvojich letech byl, již znal jsem zbraní mávat, a za cit, jejž Bůh v ňádra vsil, zřel bratry dokonávat. Tu láska k drahé svobodě mi vtiskla pušku k ráně, tu žehnali nám v národě: „Dělníky buďte páně!“ [113] Práporec volný zašuměl po vlastech od Paříže, což rád bych já tam také spěl, však stáří krok můj víže. Nebýt ho, chlapče, dávno bych přeletnul hory, pláně, bych zlomil nepřátelů pych a dělníkem byl páně! Tam hvězda netušených krás, jak nad Betlemem chvěje, a děcko – volnosť zrodil čas, co dárcům vstříc se směje. A hle! králové z východu též jdou mu věnčit skráně – vždyť mnohý z jejich národů již dělníkem jest páně. – A krásná hvězda života národům k činu kyne, že v rumech trůnů despota, jak černý Jidáš hyne. – – Mé rámě slábne, slábne hlas – já nepůjdu as na ně – – nuž, chlapče, buď ty nyní zas dělníkem silným páně! – 114
PRAPOR SVOBODY.
Již prapor nový světem vlaje – povstaňte, bratří, ku činu: za práva naše, rodné kraje, za dívku svoji, rodinu. Kdo ještě váhá zbabělec, parob, parob, ten otrokem je zatmělec, i jeho rod; /:děvče mu české neověnčí hrob!:/ Ze chaty nízké volnosť zkvetla, matčiným prsem pravdy krev; ta věnec uvila jí světla, a národů ji vítá zpěv. Kdo ještě váhá atd. [115] Pod prapor její spojme páže a všecky ducha myšlenky; a on kdy tobě k činu skáže, z náruče pospěš milenky. Kdo ještě váhá atd. Utvořme pravdy mocné řady a silné zbrojné řetězy; bůh sešle pomoc v naše sady, a svoboda pak zvítězí. Kdo ještě váhá atd. Nechť pozná tyran naše mlaty, a tvrdé naše palice; nechť pozná zákon lidu svatý, odplatné meče, sudlice. Kdo ještě váhá atd. Již prapor nad hlavami vlaje, hoj, vzhůru, bratří, ku činu: za práva naše, rodné kraje, za dívku svoji, rodinu. Kdo ještě váhá zbabělec, parob, parob, ten otrokem je zatměleczatmělec, i jeho rod; /:rozvalen spustne černý jeho hrob!:/ 116 OBSAH. Čásť I. Strana Kirdžali7 Zavedený19 Únos23 Drotar25 Sokolíci27 Barkarola29 Ilja Muromec31 Po kozácku34 Hovor větrů36 Pláč po mrtvých37 Kalina42 Ztracená44 Umírající matka45 Cigán48 Bledý hoch50 Na Lipanském poli52 Pastucha54
[117] Čásť I. Strana Z písní (1–14)57 Tys byla hvězdou71 Jak jsi mi drahým...72 Hvězdičky74 Jaro75 Léto77 V dáli (1 – 3)78 Nad hrobem matky (1–11)80 Trojí bol86 Raněný88 Vlasti89 Uvítání svobody90 Před bojem92 Ve chmůrách (1–6)93 Dvojí hrom99 Ze skály šedé100 Otrokům (1 – 3)102 V čele chudiny106 Vytrvej!109 Starý lev111 Havrani112 Dělníci páně113 Prapor svobody115
[118] Opravy. Str. 32., řád. 8. m. k lesu pohlednouc ku tmavému čti k lesu pohlednouc tmavému. ,, 61., ,, 10. m. jenž čti jež. ,, 74., ,, 16. m. žíti čti žití. ,, 102., ,, 10. m. již uvrhli čti jež uvrhli.
E: js; 2002 [119]
Bibliografické údaje

Nakladatel: Urbánek, František Augustin; Kubeš, Jan František
(Nakladatel Fr. A. Urbánek, kněhkupec. – Kněhtiskárna J. F. Kubeše v Třebíči.)

Místo: Praha; Třebíč

Vydání: [1.]

Počet stran: 120

Věnování: Barák, Josef
(Občanu Josefu Barákovi věnuje R. P.)