SOKOLÍCI.

SOKOLÍCI.
Na horách, lesích pospolu rodina mladých sokolů, a hnízdo jako na stráži – běda! kdo sem se odváží. Má každý sokol růžici, to zahnutou svou šavlici, a má on srdce citlivé, to k Turku vrahu nejdříve. Běda mu, běda! Turčínu, jenž vzbloudil v jeho rodinu: tu blýskne sokol ramenem, zchvátí ho jeho plamenem. A na horách a na lesích jaký to potom slyšet smích! a skaliny zní dokola, že břitký jat’gan sokola. [27] Zajel si aga na hory, na hory jejich komory – však má on zbraň a vzácný skvost a Moslemínek dosti, dost. Nezná se aga na lesích, a do kola jaký to smích!“smích! tu hnízdo jako na strážístráži – běda! kdo sem se odváží. Kol ohně sedí pospolu rodina mladých sokolů, a po těle všem ze strany tu řinčí ostré jat’gany. Zhlédl je aga, zhléd’ je sbor a nepomyslel na odpor, zhlédli ten dlouhý v kole řad a chystali se na výpad. Nepřijel aga nikdy zpět, nikde ho zpátkem nevidět – jen v prostřed kola na tyči jakási lebka visící. A znovu ples a čilý smích na horách slyšet na lesích; a Mosleminky pospolu s rodinou hýří sokolů. – 28