VII. Ach, oči, oči lásky mé,

Rudolf Pokorný

VII.
Ach, oči, oči lásky mé,
Ach, oči, oči lásky mé,
z vás lahodu můj bere duch, vy tvůrkyně jste citů mých, vy myšlének jste žirný luh.
Mně, kdy už blaho hasnulo, tu zaplály jste v cestu mou, a nová zora objala mou duši chladem stísněnou. Vy mé jste nebe, můj vy ráj, a citů velkých plodný sad – než ach, vy oči, proč jste též můj nebezpečný z ráje had!? – [63]