PLÁČ PO MRTVÝCH.

PLÁČ PO MRTVÝCH. (Jihorusská národní pověsť.)
Na hrobě syna dlívala a smutně lkála, vzdychala; a každý vzdech ten matičky tu provázely slzičky. A rok za rokem konec bral, a v ňadrech pořád větší žal, a slzí tolik na zracích, co hvězd ve modrých oblacích. A nářek vniká v oblohu, že rouháním to na Bohu, na Bohu hříchem, na lidech – a syna tíží každý vzdech – – „Ach, lidé, dobří lidičky, jak mohou vyschnout slzičky, jak může vyjasnit se zrak, když v očích syna těžký mrak?!“mrak?! [37] „AchAch, lidé dobří, v žalu mém poraďte radu po moudrém, ach, poraďte a řekněte, jak možno spatřit dítěte?“ „„Jednou se za rok duchové scházejí v lodi chrámové. Ty-li chceš syna vidětividěti, na hřbitov musíš pospěti a pro všelikou příhodu mít kohouta v svém průvodu!““ Kohouta skryje v zástěří a ku hřbitovu zaměří. A právě půlnoc – mrtvých čas – a z věže hučí, zvonu hlas, dvanáctkrát hučí teskný zvuk – hoj, jaký to pod kříži hluk!? Po dvou umrlci v dlouhý řad, a v zadu jeden s nimi mlad’: ten matný zrak a strhaný divoce koulí na strany, a v ruce slzí nádobu, co za ním tekly do hrobu – – – 38 Jak v průvodu ho spatřilaspatřila, zděšena přes zeď skočila, přes zeďzeď, co hřbitov hradila, a na dědinu pádila. Však již ji zahléd’ mrtvý host, a v půlnoci skok lehký dost – tož jeden ku zdi, druhý přes a třetí za matkou ho nes’. A matka letí bez dechu, a mrtvý za ní v pospěchu; za nimi horem v tuž stranu hladových hejno havranů. Vidí to matka, slábne již – a umrlec vždy blíž a blíž. Hoj, těžký, těžký je ten šat, zdržuje divý její chvat: strhla a sborník shodila, co mnohá léta nosila: Rozsápe oděv umrlec a pádí za ní, pádí přec. 39 A matka zrychlí ještě spěch, ač nohy slábnou, slábne dech. A ze vzdálí jak bludička již zableská sem lampička, zableská lampa, okno, chýž – však umrlec jí v patách již. Hoj, těžký, těžký je ten šat, zdržuje divý její chvat: tož dušegrejku shodila, co ve svátek jen nosila. Rozsápe oděv umrlec a pádí za ní, pádí přecpřec. „Hoj, počkej, matko, počkej jen – přetěžký mrtvého je sen: tvé slzy hůře závaží na pokoj jeho doráží!“ A zachechtá se divoce a rozpne náruč široce, studenou náruč po matce – – A matka vidí rodnou chýž, však bez sil klesá na práh již: za sebou slyší dutý hlas – a ještě skok – a klesá zas – – 40 A tu pojednou milý zjev: kohoutí slyšet z klínu zpěv, a co ten zpěv a co ten zvukzvuk, přestala bouře, přestal hluk. Upadl rázem umrlec, nedostal starou matku přec. Do chýžky své se dostala a měkce sobě ustlala, ustlala, více nevstala. – ***
Po kraji zkázka jediná: nešťastný nářek pro syna – však blaze rodičům se sní, když dítky pro ně zaslzí. – 41