NAD HROBEM MATČINÝM.

NAD HROBEM MATČINÝM.
I. I.
Když vzkázali mně, že jí více není, že na rtech s žehnáním mně skonala, již nevím aniani, zda mé slunce zhaslo, aneb má duše býti přestala. A když jsem poklek’ na čerstvém tom hrobě, v němž poklad nejdražší můj tvrdě sní, ach, nevěděl jsem, zda to matička má, aneb má touha tlí v něm poslední. II. II.
Umlkly rety, jež mi naděj v duši, a novou sílu vdechly v bolesti; to drahé srdce více nezabuší pro syna blaho, syna neštěstí! A oči, které láskou vroucí plály, když bolu syn jsem opustil svůj práh, když temné cíle se mi otvíraly, ty oči hynou, hynou v věčných tmách. Jen jasný obraz v mysl vekreslený krvavým štětcem lásky synovské, jen podoba ta svatá bez proměny v mém srdci našla prahy domovské. [80] III. III.
Bych vzkřísiti ji z věčného moh’ spánku a v oči sadit nový žití květ, ve tváře vdechnout jarou zář červánku a v srdce lásku pro celičký svět; bych požehnání vpečetil v ty rety, jež uzamknul mi navždy věčný sen, pak rád bych dál žil ten svůj život kletý, byť novým hrobem každý měl být den. IV. IV.
O, kdybych moh’ to srdce dát, kde chladné staví kameny, a duši svoji rozložit tam na ně v bolu písmeny; pak jistějistě, kdo by řeč tu čet’ a slavný kámen – srdce zřel, ten mluvu tu by pochopil, však ret by jeho oněměl! V. V.
Viděl jsem ve snu obraz ten, jehož jsem výše boha cenil, jemuž bych život v oběť dal, by podobu svou neproměnil. 81 Pak uzřel jsem ho podruhé, – ne ve snu já, leč ona v snění, a snad bych tenkrát zhynul rád jen za kratičké probuzení! VI. VI.
Byl jsem kdys také junákem, rád vesel živ a světu rád, jenž vonným blaha oblakem mé žití halil napořád. Teď hledím teskně nazpátky – ach, místo těchy všude žal! a samo srdce od matky jsem na hrob její vyplakal! VII. VII.
Ty neplač, neplač družko mého bolu, a neroň slzy z teskných oček svých; já vím to, vím, že trpíváme spolu, však slzí těch víc nerad viděl bych! Leč ty, co padly s krásných už tvých očí, ty slzy svaté prosté sdílnosti, mé srdce si ve vínek jasný stočí, a památku tu schová s vroucností. Ó věř! by viděla ty svědky pravé, jež bez přísahy odpřisáhly žal, snad, kdyby dřív jen děsnou kletbou chvěl se, teď ret by matky tobě požehnal. 82 VIII. VIII.
O ušetřete srdce mé; jest ono truchle zbodané, o pomněte, jak slunce zas, i ono též snad povstane... A setřte sny mé bolesti, ty teskné zimní obrazy, neb pomněte, i temnou noc že nový den vždy provází! IX. IX.
Dlouho jsem, dlouho klečel na tom prahu, jenž tebe, drahá, v temnou uved’ říš, jenž jak zlý démon mému podal blahu tu jeduplnou, a bezednou číš. A jak to jaro odcházelo z kraje, tak táhly v dálku zlaté moje sny; po době blaha, době sladké báje pad’ v duši mrak a s mlhavými dny. Jen někdy ještě vychází mně z temna sluníčko jarní zahalené mhlou, a to, matičko, doba předojemná, kdy vzpomenu na velkou lásku tvou! X. X.
Zapadalo slunce, odcházela vesna – vidíš-li, matičko, vidíš-li to ze snasna? 83 Napadaly sněhy na to svaté pole, pokryly srdíčko, co tu dřímá dole. A loučil se junák od matky v té době: „S bohem, vesno moje, matičko má v hrobě!“ XI. (Otci.)
O, sněhy, sněhy, teplý plášti půdy, což jinak je, když osejete vlas; tu, co vypučí ze srdce, jsou trudy, tu v chladnou zimu změněn letní čas!... O, otče drahý, když jsem zřel ty slzy a slyšel první ze rtů tvojích vzdech: „Ba přijdu, drahá, přijdu k tobě brzy!“ tu srdce pukalo mi v bolestech. Ach, již ti děsná náruč smrti vzala tu, s níž jsi prožil dvacet blahých jar, tu, kteráž vrásky s čela zulíbala, tu matku mou, a s ní též poklid, zdar. 84 Ach, otče, otče, zůstaň ještě s námi, neb blahu dítek připozdívá se, a cesty jejich temny, málo známy, a všudy, všudy šalba skrývá se. O, otče drahý, vyjasni zas čelo, zažeň ty chmury záhy naseté, hle! v oblohu již slunce zaletělo, a příroda nám opěť vykvete. A matička ti žehnat bude v hrobě, když tichou slzou ohřeješ jí hruď – však nyní nelkej, jsem i já sirobě – – již slza prostá žertvou drahé buď! – 85