DROTAR.

Rudolf Pokorný

DROTAR.
Zbudil se drotar v otčině, a zejtra – zda-li v cizině? – A při odchodu stará máť: „Bůh mně tě, dítě, brzo vrať!“ Vzal drotar sobě od matky tři drahocenné památky: za ňadra křížek uschoval, s nímž otec v svět již putoval. Do knížek zhaslé hvězdičky, vlas složil mrtvé sestřičky, a na líci, a na líci slzičku matky perlící. Tak putoval a mnohý les, dolinu mnohou přešel dnes, a včera ještě v otčině – – oh, smutno, smutno v cizině! [25] A putoval, však srdce to k domovu často zalétlo, a putoval, však duše ta k matičce spěla ze světa. A když ho s prací odbyli, slze tvář jeho nekryly, jen ústa, ústa spanilá dlouho se s křížkem pojila. A když ho z dvorů vyštvali, slze tvář jeho neznaly, jen mrtvé sestry tiskal vlas s knížkami k srdci zas a zas. A když ho neznal žádný krov, zpomněl na matku, na domov, zpomněl na slzy v otčině – och smutno, smutno v cizině! Však někdy přece drotaru též dostalo se po daru. Tu děkoval a zašeptal: „Aby Bůh stokrát zpátky dal!“ Však jednou přec tu cizinu zamění za svou otčinu: a při shledání stará máť: „Bůh rač tvůj návrat požehnať!“ 26