UMÍRAJÍCÍ MATKA.

UMÍRAJÍCÍ MATKA.
Světnička šerá; bílý vzhled, po tvářích perle kanou, tak jasné, však ne vroucí tak, jak ty u lože stranou. – Tam v lůžku máti nemocna svou touhu k letu nutí: „Můj Bože, jenom okamžik mně přej ho k obejmutí! „BychBych dala jemu naposled své požehnání vřelé, jež jsem,jsem co dítku vlíbala v to čelo, v oči skvělé!“ – Však venku temno; v světničce řeč tlumí tiché lkání – – Syn ještě nejde – matka již všem dala požehnání. [45] Však ještě oči pozvedá, zda na prahu se mihne? – on dosud nejde! – achAch už snad ji živu nezastíhne. A úzkosť svírá bledou tvář, dech víc a více vázne, ret křečovitě trhá se a oko žití prázné. A on tu není.– – Náhle však, jak v těžkém polosnění naposled matka vzchopí se, a hle! jak tvář se mění. Tu novým žitím vzplane zrak a ústa ticho věští: „Můj syn, můj syn již přichází, vidím to v blízku štěstí!“ A ještě chvíle – na prahu v tom čekaný se jeví, a čili dřív se radovat, neb zaplakat máť neví. Jen na srdce ho přivine, jen sladce líbá v čelo, co všecko požehnání již se na hlavu mu schvělo. 46 Pak ústa ještě zašeptnou: „Žij blaze, dlouho – synu – “ a syn už tiskne v náruč svou jen mrtvolu matčinu. Tu samé nízké světničce po tvářích slzy kanou, však jasnější a vroucnější jsou ty nad ložem stranou. – 47