KIRDŽALI.

Rudolf Pokorný

KIRDŽALI.
I. I.
Tmavých lesů pode krovem, věčných skalin v pevném hradě mocným Kirdžali vlád’ slovem po východě, po západě, nad rájou i nad Balkánem dobrou puškou, jataganem po své vůli, po své radě. – Byl jak dubec na Balkánu: tělo mocné, mocné páže dobrý kořen k půdě váže, a tu půdu k jataganu. –
Hoj, jak často sokol nový pod Balkánské letí krovy v pěknou službu lesů pánu! [7] A jak se to Turčín třese, „Kirdžali“, kdy vzduchem letí, sokol kdy se v kraje snese s sokolíky ve zápětí. A což rája utýrána! jak ta vítá lesů pána, jaký svátek jemu světí! – Však co dnes mu rmoutí duši, v čacké tváře chmůry tělí? Co klid Kirdžaliho ruší, že se dneska neveselí?.... Kolem věrní sokolíci: v pěsti šavlu posestrici s divokými stojí čely, divoké své písně pějí. Zatím zraky jinou dumu – o úrodné ráji v rumu bleskem blesků vyprávějí.... „Ještě včera rája svěží, dnes již ve svém rumu leží; ještě včera v plesu reji živě kvetla pod Balkánem; ještě včera v růžné pleti, dnes zhynula jataganem. Však smrť horší jataganu v harem býti pochovánu vilných Turků do objetí! 8 Padla rája, sláva padá. Kněžka ráji, růže skvělá, ve haremu hyne, zvadá, hyne Jela, hyne – Jela!“ – Co dnes mutí vůdce duši, co klid Kirdžaliho ruší?...
II. II.
Na kobercích drahých látek, v stěnách pestrých drahokamů, v zlata skvostech, perlí zdobě eden baša stvořil sobě. – Plane skvělý baši státek z odalisek temna chrámu, ze divanů dlouhé řady, ze kypící ňáder vnady, z křišťalových vodojemů, stavených zde v pestrém tému, z chrámu slastí – ze haremu. – Sta tu krásných očí hoří smělým bleskem smělé tužby, sta tu vnad se baši noří sladkým chtíčem v sladké služby....
V malém koutku lilje bledá jediná snad hlavu kloní, 9 a co oko klopí, zvedá, jasná slza skvostem zvoní. – Tvář běloučká – jakby sněhu obláček v ni smutek zavál; tvář tesknoučká, – jakby něhu temný vypráh’ žalu nával. Malý koutek ve haremu, ale žal v něm velký sídlí – malý koutek bolu tvému dali, Jelo, za obydlí! – Tři dny tomu, co ji litý, z rodné unes’ Turek chaty, tři dny tomu, co jí spjaty temnou mříží slunka svity, Tři dny tomu co zde touží, co zde vadne v temné ouži; tři dny juž ji baša šedý žárlivými stíhá hledy; každý den tu hladkým slovem, úlisnou a hadí řečí po vítězství práhne novém; každý den jí bolesť větší. Každý den ji eunuch smědý hrozivými stíhá hledy; každykaždý den a každá chvíle ze tří dnů těch – bolesť nová; – 10 každý útok dýku chová, útoků pak ve přesile. – A v té době bez naděje tichým retem prosba chvěje: „Marja, Marja, svatá panno, srdce mladé pochováno, pochováno, vrahem skláno – pomoz, Marja, pomoz Panno!“ – Ještě prosba z retů chvěla – temné čelo uviděla; temné čelo, rety chvělé, a ve tváři posměch stele... „Vrať mi ráju, vrať mi chatu!“ zaúpěla teskno Jela, „zůstaň svém si ve šarlatu, ale mně dej chudou chatu, v níž jsem první slunce zřela!“ Ale baša stáhne tváře jako k žasu, podivení, jako k prosbě, k roztoužení, a pak stařec mluví jaře: 11 „Ej, krásná panno! vysuš vábné oči: jest mocný baša, jenž se k tobě točí, jenž dlouho mezi ďaury jezdil, pílel po dívce, s níž by skvělý život sdílel! A hle! tu lovci naskytla se maně ta nejpěknější pobalkánská laně – ó běda jemu, srdce-li to ztratí: pak mušce vlastním cenu jeho splatí! Tisíce věrných k službě Moslemínů dám tobě, drahá, za tvou samotinu; nejskvostší divan ve haremu celém – jen jedno dej mi – místo v srdci skvělém. Měj svobodu vši, jakou harem chove, měj drahý beglik *), stěny smaragdové, měj život můj – i Boha svého vzývej, jen líčko zjasni, jen se rozezpívej!“ – Roztoužený, rozechvěný takto baša odpovídal, a s Jeličky obličeje odpovědi odvet zvídal. Jela bledá sotva dýchá. Hlava k prsům nakloněná, očka jako bezplamenná, ——— *) Poklad, jakým se jen sultánové honosí. 12 a ret chvěje slova tichá: „Všecky tvoje Orienty, všecky řízy, drahé kmenty, dražší slova, co je vnadí, svobodu mi nenahradí! Ale slyš!slyš!“ – a pablesk temný přes obličej přelet’ jemný – slyš„slyš! já přece v mysli rozpočíst chci, rozhodnouti, jasnými se zeptat čísly, k tobě-li mně srdcem lnouti. Do té doby, do té chvíle, hamamu než seznám léku, odlož zatím, statný Beku, všecky tužeb temné cíle! Pak – snad – – – “ Oko baši hoří, a ač nerad, přec se volným tvoří: „Nuže, Jelo, čekám odpovědi!odpovědi!“ V ňádra skryla temné tváře, s tváří těžkou slzu – lháře – „Čekej, čekej, hamamu jen hledi!“ – 13
III. III.
Noc. Již bercen světlovlídný po haremu záři dýše, vábný sne pak nádech klidný na zem kouzlí klamné říše....
Na divaně v lesku zlata zlatým kouzlem snů svých spjata odaliska. Z růžných tváří eden blahý smělci kývá, kývá, mizí, hyne, splívá a zas novou vzplane září. Eunuch skončil noční práci. Teď u vchodu v sen se tácí, dřímá, dřímá, – hlava padá – děj si spřádá – spí. – V té době dívka vstává, s tajnou bázní v chod se dává kolem zlatých vodojemů. – Rychle, rychle! rozbřesknutí doba do hamamu nutí, rychle, rychle! po haremu.... Jako Víla po pažitě bez povzdechu – beze stonu – jenom těžká slza v ronu zatřpytla se na balkonu.... Rychle, rychle volné dítě, 14 než zlý hamam probudí tě.... – – – – – – – – – – – – – – – – Prázdný vchod – již na úsvitě. – – – – – – – – – – – – – – – – Jakáť to bouř ale kolem? Celý harem vstává spolem, – děsný zmatek, pokřik, lkání, u východu bědování, postrach válčí s divým bolem! Před balkonem eunuch bledý – v ruce dýka, vpadlé hledy, z prsou rudý proud se stáčí.... hoj, jak jsi to dosnil, spáči! Baši hněv víc neschvátí tě. – Na kobercích drahých látek rozložil se strach a zmatek – – prázdný vchod – již na úsvitě.... Kolem na sta očí hoří, plachých očí temnou září, a z kypících tuch se noří posel šňůry děsných tváří – – A v té chvíli po haremu zahučí to v hustém tému: „Svatý Sávo! rozkoš vzpučí, kde si sokol zahajdučí!“ – A u vchodu v děsné výsky: „Zrada, zrada!“ odalisky. – – 15
IV. IV.
Tmavých lesů pode krovem, věčných skalin v pevném hradě, mocný hajduk vládne slovem. Přísně soudí sokol vraha, kůlem soudí bismallaha! přísně soudí v přísné radě – běda mu! kdo stížen v zradě. –
Hoj a co dnes pod Balkánem Kirdžaliho chmuří zraky? – Hajduci kol jako mraky, bouřné mraky nad koránem... Se rtů hučí divé zpěvy, ne tak zpěvy jako hněvy pomíchané jataganem. – Přísně soudí sokol vraha, kůlem soudí – bismallaha! „Hrdý bašo!“ Kirdžali zved’ hlasu k Turku, jehož s hlavou nakloněnou hajduků sbor před soud staví v jasu. „Hrdý bašo! Rája s půdou rozmetenou, krev nevinná, již jsi vylil v zlobě, oběti, jež v haremu kryl’s hroběhrobě, před soud Kirdžaliho tebe ženou! – 16 Přísně pak on soudí vraha, kůlem soudí – bismallaha! Však chci býti milostivým tobě, vyjevíš-li beze lsti a klamu, kam jsi poděl dívku Jelu v době, nežli sokol zalet’ do haremu!?“ Vzepnul hlavu, tváře smíchem stáhnul a pak baša v tyto zvuky sáhnul: „Rozvesel se, krkavčino lesů! že ti ptáček z ruky vyklouz’ hladký, a to z ruky ve svah rokle vrátký, odkudž tobě sladkou zvěst tu nesu! Allah velik! zavolal ji dříve, než-li pomoc z ruky hajdučivé, jako volá bašu k věčna plesu!“ – Kirdžaliho tváře chmury kalí, rámě klesá na hrozebnou zbrani – „Špatný hajduk, jemuž supi vzali holubičku zrovna před snídani!“ A sám ránu do hlavy si vpálí.... Zachvěly se lesů krovy, věčných skalin pevné hrady – soudil hajduk svými slovy, soudil rájou, soudil všady, nad Turkem i nad Balkánem, teď nad sebou lesů pánem vlastní vinu cizé zrady. – 17 „Kirdžali již dohajdučil!“ zní to skálou dál a dále. „Běda vrahu, vrahu krále, že též mřít se nenaučil!“ Po Balkánu šedém klestí stejné a jen stejné zvěsti: „Kirdžali již dohajdučil!“ –
V. V.
„Hoj! co nám to za mohyly skaliny zde objevily?“ – „„Svobodě jsem zde se učil, když jsem sobě zahajdučil.““
A k mohylám skloniv hlavu, průvodčí náš dává zprávu: „„První Kirdžaliho skrývá, v druhé Jela odpočívá. A tam lebce v oné výši pomáhal jsem stavět říši. – Věru, když jsem jí to zrodil, čas, bych též ji s tyče shodil!““ Dobře tak. Ať odpočne si: věru, že tu jenom děsí. – – A již táhnem cestou jinou; myšlénky však zpět se vinou. – 18