DĚLNÍCI PÁNĚ.

DĚLNÍCI PÁNĚ. (Z doby prohlášení franc. republiky.)
Hoj, chlapče, kladivo mi dej, co nejtěžší je v dílně, ním rámě své též navykej na tvrdé rány pilně; neb jednou doba přijde ti, kdy padne váha na ně, kdy svatý boj tě posvětí též na dělníka páně. Když já jsem v tvojich letech byl, již znal jsem zbraní mávat, a za cit, jejž Bůh v ňádra vsil, zřel bratry dokonávat. Tu láska k drahé svobodě mi vtiskla pušku k ráně, tu žehnali nám v národě: „Dělníky buďte páně!“ [113] Práporec volný zašuměl po vlastech od Paříže, což rád bych já tam také spěl, však stáří krok můj víže. Nebýt ho, chlapče, dávno bych přeletnul hory, pláně, bych zlomil nepřátelů pych a dělníkem byl páně! Tam hvězda netušených krás, jak nad Betlemem chvěje, a děcko – volnosť zrodil čas, co dárcům vstříc se směje. A hle! králové z východu též jdou mu věnčit skráně – vždyť mnohý z jejich národů již dělníkem jest páně. – A krásná hvězda života národům k činu kyne, že v rumech trůnů despota, jak černý Jidáš hyne. – – Mé rámě slábne, slábne hlas – já nepůjdu as na ně – – nuž, chlapče, buď ty nyní zas dělníkem silným páně! – 114