TROJÍ BOL.

TROJÍ BOL. (V nemoci r. 1871.)
Netaž se, dívko, poubledlé tváře, jaké to v líci mé jest pohnutí – – jest smutná tváře znakem písničkáře, když chystá se pět’ píseň labutí. Či záruky mám, že mně jaro svěží zas novou číši zdraví naplní? – dál za jaro – – dál myšlenky mé běží, a kdo ví, kdy se zpátky rozvlní? Ty něžný mojich písní andělíčku, netušíš bouři, jakáž v hrudi mé – a klid, jenž vyryt na tvém měkkém líčku, ten klid zda bouři moji udříme?.. Tou v srdce mé jest trojí bolesť psána, že rozloučíme snad se na věky – – že tobě cesta žití vykázána, a mně že přístav temný, daleký. [86] A druhý bol, jenž ryje v stroji těla, měl v lůně matky se mnou počinek – ach, tenkráte se řkoucí nenaděla: „Ten klučík jistě padne za vínek,“ že záhy tak, na jaře svého žití odložit musím plamennou svou zbraň.. ach, že mi nelze cíle dostoupiti, to zvrátit hrozí prsa moje v pláň. A třetí bol – i ten ti na otázku? – co rozvlněný hučí okean, jak pochovat by obojí chtěl lásku, jež vedle něho v srdci našla stan. To líto mi, má dívko, neskonale, že pouta zdrtit sláb jsem národu, jehož jsem žíti přál si cti a chvále, neb zemřít za jeho tu svobodu! – – 87