PLÁČ PO MRTVÝCH.
(Jihorusská národní pověsť.)
Na hrobě syna dlívala
a smutně lkála, vzdychala;
a každý vzdech ten matičky
tu provázely slzičky.
A rok za rokem konec bral,
a v ňadrech pořád větší žal,
a slzí tolik na zracích,
co hvězd ve modrých oblacích.
A nářek vniká v oblohu,
že rouháním to na Bohu,
na Bohu hříchem, na lidech –
a syna tíží každý vzdech – –
„Ach, lidé, dobří lidičky,
jak mohou vyschnout slzičky,
jak může vyjasnit se zrak,
když v očích syna těžký mrak?!“mrak?!
[37]
„AchAch, lidé dobří, v žalu mém
poraďte radu po moudrém,
ach, poraďte a řekněte,
jak možno spatřit dítěte?“
„„Jednou se za rok duchové
scházejí v lodi chrámové.
Ty-li chceš syna vidětividěti,
na hřbitov musíš pospěti
a pro všelikou příhodu
mít kohouta v svém průvodu!““
Kohouta skryje v zástěří
a ku hřbitovu zaměří.
A právě půlnoc – mrtvých čas –
a z věže hučí, zvonu hlas,
dvanáctkrát hučí teskný zvuk –
hoj, jaký to pod kříži hluk!?
Po dvou umrlci v dlouhý řad,
a v zadu jeden s nimi mlad’:
ten matný zrak a strhaný
divoce koulí na strany,
a v ruce slzí nádobu,
co za ním tekly do hrobu – – –
38
Jak v průvodu ho spatřilaspatřila,
zděšena přes zeď skočila,
přes zeďzeď, co hřbitov hradila,
a na dědinu pádila.
Však již ji zahléd’ mrtvý host,
a v půlnoci skok lehký dost –
tož jeden ku zdi, druhý přes
a třetí za matkou ho nes’.
A matka letí bez dechu,
a mrtvý za ní v pospěchu;
za nimi horem v tuž stranu
hladových hejno havranů.
Vidí to matka, slábne již –
a umrlec vždy blíž a blíž.
Hoj, těžký, těžký je ten šat,
zdržuje divý její chvat:
strhla a sborník shodila,
co mnohá léta nosila:
Rozsápe oděv umrlec
a pádí za ní, pádí přec.
39
A matka zrychlí ještě spěch,
ač nohy slábnou, slábne dech.
A ze vzdálí jak bludička
již zableská sem lampička,
zableská lampa, okno, chýž –
však umrlec jí v patách již.
Hoj, těžký, těžký je ten šat,
zdržuje divý její chvat:
tož dušegrejku shodila,
co ve svátek jen nosila.
Rozsápe oděv umrlec
a pádí za ní, pádí přecpřec.
„Hoj, počkej, matko, počkej jen –
přetěžký mrtvého je sen:
tvé slzy hůře závaží
na pokoj jeho doráží!“
A zachechtá se divoce
a rozpne náruč široce,
studenou náruč po matce – –
A matka vidí rodnou chýž,
však bez sil klesá na práh již:
za sebou slyší dutý hlas –
a ještě skok – a klesá zas – –
40
A tu pojednou milý zjev:
kohoutí slyšet z klínu zpěv,
a co ten zpěv a co ten zvukzvuk,
přestala bouře, přestal hluk.
Upadl rázem umrlec,
nedostal starou matku přec.
Do chýžky své se dostala
a měkce sobě ustlala,
ustlala, více nevstala. –
***
Po kraji zkázka jediná:
nešťastný nářek pro syna –
však blaze rodičům se sní,
když dítky pro ně zaslzí. –
41